Vztek a agrese nejsou totéž. Muži, kteří ubližují, většinou nevědí, jak jinak, říká terapeut

Jak zvládat agresi?

Jak zvládat agresi? Zdroj: Andrej Lišakov

Jak zvládnout vlastní agresi? A jak reagovat na agresivní chování druhého? Na to jsme se zeptali Jana Drobného v podcastu Moje psychologie
2 Fotogalerie
Zuzana Krajča
Moje Psychologie
Diskuze (0)

Pracuje s muži, kteří se dopouštějí násilí. Ale nemluví o pachatelích – mluví o lidech, kteří se naučili jediný způsob, jak zvládat to, co cítí. Psychoterapeut Jan Drobný z Ligy otevřených mužů přibližuje, co se skutečně děje uvnitř.

Když se řekne domácí násilí, většina z nás si vybaví oběť. Jen zřídka si klademe otázku, co se odehrává v hlavě a v těle muže, který ubližuje. Jan Drobný, psychoterapeut a jeden z klíčových lidí organizace Liga otevřených mužů (LOM), se pohybuje právě tam, kde to není jednoduché: pracuje s muži, kteří násilí páchají, a hledá způsoby, jak to změnit.

Co konkrétně se děje v terapeutické místnosti s mužem, který ublížil? Jak vypadá moment, kdy přestane obhajovat své chování? A proč je skupinová terapie někdy účinnější než individuální? To vše rozebírá Jan Drobný v prvním dílu podcastu Moje psychologie, dostupném na všech podcastových platformách i na YouTube.

Video placeholder
Jak zvládnout vlastní agresi? A jak reagovat na agresivní chování druhého? Na to jsme se zeptali Jana Drobného v podcastu Moje psychologie • Adam Blaha/CNC

„Nejdůležitější věc, kterou lidé o téhle práci nevědí, je, že naprostá většina mužů přichází motivovaná,“ říká Drobný. „Nechodí proto, že musí. Chodí, protože vědí, že mají problém, a chtějí ho řešit.“ Tohle zjištění bývá pro mnohé překvapivé. Obraz muže, který násilí popírá a za nic nenese odpovědnost, je mediálně výrazný, ale v praxi terapeutické práce zdaleka není pravidlem.

Vztek a agrese: záměna, která stojí vztahy

Jedním z prvních kroků v terapii je rozlišení, které se zdá jednoduché, ale v praxi je klíčové: vztek a agrese nejsou totéž.

Přidejte si nás na Googlu mezi oblíbené weby!

Vztek je emoce. Je přirozený, má fyziologický základ a v určitých situacích je zcela oprávněný. Agrese je způsob chování, jakým s tím vztekem naložíme. A právě tady je prostor pro změnu.

„Muži, se kterými pracuji, velmi často ani nevědí, že cítí vztek,“ vysvětluje Drobný. „Nejsou odpojení od emocí proto, že by byli zlí nebo bezcitní. Jsou odpojení, protože je to jediné, co je naučili. Chlapcům se říká: ‚Nevztekej se, to nic není, buď chlap.‘ A tak se naučili vztek přeskočit rovnou k akci.“

Chlapcům se říká: ‚Nevztekej se, to nic není, buď chlap.‘ A tak se naučili vztek přeskočit rovnou k akci.

Jan Drobný, psychoterapeut, Liga otevřených mužů
Tento mechanismus, absence jazyka pro vlastní emoce, je podle Drobného jedním z nejpodstatnějších zdrojů násilného chování. Nejde o nedostatek sebeovládání v tradičním slova smyslu. Jde o to, že muž nemá jiný nástroj. Výbuch přijde dřív, než vůbec zaznamená, co se v něm děje.

Co přinesli otcové, dědové a mlčení

Druhým velkým tématem, které se v práci LOMu s násilnými muži opakuje, je transgenerační přenos. Ne jako psychologický pojem z učebnice, ale jako živá přítomnost v terapeutické praxi.

„Velmi často vidíme, že muž dělá přesně to, co zažíval jako dítě. Ne proto, že by to chtěl. Ale protože je to jediná forma vztahovosti, kterou zná. Nikdo ho nenaučil nic jiného.“

Drobný upozorňuje, že tohle neplatí jen o explicitním násilí. Přenáší se vzorce, způsob, jak se řeší konflikty, co je přijatelné vyjádřit a co ne, a jakou roli v rodině hraje strach.

V českém kontextu je tato vrstva ještě výraznější. Generace mužů, kteří prošli komunismem a normalizací, si s sebou nesou specifický vzorec: mlčení jako ochrana, tvrdost jako nutnost, emoce jako slabost. Tyhle vzorce se nepředávají jen slovy, předávají se atmosférou, gesty, mlčením u stolu.

„Muži v našich skupinách o tom někdy mluví sami. Ale velmi často to terapeut musí postupně otevírat,“ říká Drobný. „Protože tu spojitost nevidí. Vyrostli v prostředí, kde to tak prostě bylo, a nezpochybňovali to, protože neměli srovnání.“

Dá se to zastavit?

Odpověď Jana Drobného je opatrně ano, ale s podmínkami. Terapie pomáhá. Skupinová práce, kde muži slyší příběhy druhých a poznávají, že nejsou jediní, pomáhá možná ještě víc. Ale samotná terapie nestačí, pokud se pohled na násilí a jeho normalizaci nezmění i ve společnosti.

„Transgenerační přenos nezastavíte jedním člověkem. Potřebujete celou rodinu nebo alespoň partnera, který rozumí tomu, co se děje. Potřebujete školy, které učí děti pojmenovat, co cítí. Potřebujete společnost, která přestane říkat klukům, že chlapi nepláčou.“

LOM proto rozšiřuje svou práci: vedle individuální a skupinové terapie pro muže, kteří se dopouštějí násilí, se věnuje vzdělávání odborníků, práci s mladými muži a preventivním programům. Jde o to změnit vzorce dřív, než se zakódují.

Zdroj: autorský článek

Začít diskuzi

Články z jiných titulů