V Česku to pochopí jen málo lidí: Neokázalé drama Fjord analyzuje univerzální potřebu věřit
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
- Do českých kin míří Fjord, drama, které si na festivalu v Cannes vysloužilo hlavní cenu.
- Příběh inspirovaný skutečnou událostí sleduje norsko-rumunský pár souzený za násilí na dětech.
- V hlavní roli je tu ale Barnevernet, jehož práce v tuzemsku najde paradoxně jen málo pochopení.
Manželé Mihai a Lisbet Gheorghiu se seznámili, když se Lisbet vydala z rodného Norska na misijní cestu do Bukurešti. Po několika letech a pěti dětech se celá rodina stěhuje z Rumunska blíže k Lisbetiným rodičům. V malém norském městečku mohou chovat ovečky, sídlí tam i kongregace jejich církve a děti se ve škole hravě domluví anglicky. Doma kromě přísných pravidel hovoří nejhlasitěji Bible, což se hlavně ze začátku jeví až romanticky.
Zejména nejstarší děti, pubertální Elia a Emmanuel, jsou o dost ukázněnější než sousedovic Noora, jejich nová nejlepší kamarádka. I když má tátu ředitele školy, nezdráhá se mu odmlouvat, kouká do mobilu, když s ní otec mluví, nebo klidně v noci uteče z domu. Jenže rodící se přátelství mezi dospívajícími dětmi naruší modřiny, kterých si všimnou učitelky ve škole. Vedle strašení plameny pekelnými se totiž Gheorghiuovi nezdráhají své děti kontrolovat i fyzickým násilím. Mají na to přesně stanovený bodovací systém.
Protichůdné skutečnosti
Pedagogický sbor má pro tyto případy ale také svůj jasně stanovený systém a kontaktuje sociální službu Barnevernet. No a ta se řídí zase svými pravidly a po rozhovoru s Eliou a Emmanuelem odebírá z péče Gheorghiuových všech pět dětí, dokud se celá záležitost neprošetří. Rozehrává se řemeslně i herecky precizní drama, nicméně mu škodí jistá schematičnost charakterů. Příběh se totiž prostřednictvím střetu progresivního sekulárního státu s krajně konzervativní církví snaží obsáhnout co nejvíce úhlů pohledu na to, co to vlastně je ten „nejlepší zájem dítěte“ a kdo a jak ho může naplňovat.
Všichni zúčastnění jsou samozřejmě přesvědčeni, že ten nejlepší zájem mají na srdci oni, jiný přístup je „vymývání mozků“ a ke svému pevnému postoji potřebují i velkou dávku víry – v Boha, ve stát, ve svůj způsob života, v racionalitu nebo spravedlnost. Bohužel nám ale režisér a scénárista Cristian Mungiu ukáže jen jedinou dospělou postavu schopnou udržet v hlavě dvě protichůdné skutečnosti, advokátku Miu. Ostatním zbývají z velké části jen návodné fráze, jakkoliv zní duchaplně, abychom si vyslechli co nejširší názorové spektrum.
Přesto se ale povedlo snímku zachovat si i velkou dávku nejednoznačnosti, jednak díky tlumeným emocím a jedak proto, že diváci a divačky úplně přesně netuší, co všechno se v rodině Gheorghiuových vlastně odehrávalo. Musí si to dohromady lepit celých 146 minut stopáže a bílá místa mohou vyplnit ještě jedním úhlem pohledu, tím vlastním. Není tedy divu, že jinak neokázalý snímek vyvolává tak silné emoce.
Ať už to jsou reakce kritizující příliš pozitivní vykreslení extremistické dvojice manželů Gheorghiuových, nebo naopak ty, co nenechají niť suchou na kafkovské mašinérii systémového dohledu. Obzvláště v Česku, které po mnoha letech horko těžko přijalo fakt, že „tělesné trestání dítěte zasahuje do jeho lidské důstojnosti“, jak nyní od 1. ledna 2026 stanovuje český občanský zákoník, působí Barnevernet jak z jiné galaxie. Pětina Českých rodičů totiž považuje fyzické tresty za vhodnou motivaci, Norsko naopak bere integritu dětí velmi vážně. Jakékoliv fyzické tresty jsou zde nezákonné a dospělí mohou stát i žalovat, pokud je v dětství neochránil před zanedbáváním nebo týráním.
Výprask přichází z nebes
Pověst Barnevernetu v tuzemsku poškodila jednostranně vykreslovaná mediální kauza rodiny Michalákových, jimž v roce 2011 sociální služba odebrala děti kvůli podezření na týrání, zanedbávání i sexuální zneužívání. Evropský soud pro lidská práva v roce 2022 jednomyslně rozhodl, že byl tento postup v pořádku. I když Barnevernet kůli tomu v minulosti napadalo množství českých politických figur, ironické je, že České ministerstvo práce a sociálních věcí uvádí za rok 2022 celkem 3 375 dětí oddělených od rodičů, norský Bufdir 616.
Fjord se ale volně inspiroval jiným reálným případem, norsko-rumunskou rodinou Bodnariových. Do té byly děti, na rozdíl od Michalákových, po soudním procesu v roce 2015 vráceny, přestože rodiče přiznali, že potomky fyzicky trestali. Chyb se ale nedopouští jen rodiče, nebo sociální služby. V polemice nad tím, kdo je zodpovědný za blaho dětí, úplně stejně chybuje i autor snímku. Předvede nám sice vyčerpávající modelovou diskuzi, už mu v ní ale nezbývá tolik prostoru pro to nejdůležitější – samotné děti, jejichž vztahy a schopnost si vzájemně naslouchat, jsou téměř idylické v kontrastu se světem dospělých. Nejpozoruhodnějším tématem filmu tak zůstává víra a důvěra. Zejména ta, kterou nakonec ztrácíme.
Zdroj: autorský článek
Autorka se podílí na tvorbě filmového podcastu Hodný, zlý a kritický.
