Kdyby se holubi proměnili ve zlato: Originální dokument zbavuje blízké závislých studu
Ačkoliv jsme jeden z národů, co nejvíce „chlastá“, česká kinematografie je poměrně řídká na filmy o alkoholismu. Obzvláště ty originální. Většinou se s problematikou závislostí setkáváme v dokumentech, kde bývá alkohol jen jedním z mnoha témat. Celovečerní debut režisérky Pepy Lubojacki je proto obsahem, ale i svou niternou formou nevídaný snímek.
Začátek devadesátek, pražské sídliště, rozbitá kolena, rozbitá huba po pádu na kole a rozbitá rodina. Pepa, její starší bratr a dva jejich bratranci nemají ideální dětství, vlastně ani ucházející. Doma jsou hlavně hádky a násilí, a tak kluci hledají své místo mezi skejťáky na ulici. Už jako dospělí muži na ulici i „skončí“. Ona o tom natočí film a cítí se provinile, protože tam není s nimi. Neviditelná jako holubi.
Pepa nás nechává nahlédnout do rodinného alba i svých úvah, zda je vůbec možné najít nějaké vysvětlení. Co je v její rodině špatně? Proč několik generací sužují závislosti a dá se ještě něco zachránit? Jak nepít, když všichni okolo vás chlastají? „Táta se předávkoval, no, je to jeho věc,“ konstatuje podnapilý Pepin bratr v promrzlém provizorním bydlení. Pár měsíců se mu daří udržet si byt, práci i střízlivost, ale za chvíli se znovu rozjede koloběh aktivní závislosti, přemlouvání, hádek a nakonec i další šance.
Pochybnosti a nejistota
Jak vůbec natočit snímek o závislosti, aby to nebyla jen hodinka exploatace lidí na okraji společnosti a pak hodinka akademické „nalejvárny“? Inu, nejspíš tak, že se otevřete hlavně vy sami. Originalitu velmi subjektivního filmu, který formálně připomíná deníkovou koláž z myšlenek, rešerší, bolestí a snapchatových filtrů, ocenili nejen na letošním Berlinale, ale Česká filmová a televizní akademie jej také takticky vyslala na Oscary.
Aktéři snímku na nás promlouvají z dětských fotografií, odhalují svá selhání i nejniternější obavy a k tomu nám ve volných chvílích vysvětlují, jak se do lidského mozku propisuje trauma z dětství nebo zkušenost s bezdomovectvím.
Ačkoliv dynamičtější vyprávění i rozpohybované fotografie mohou být pro některé diváky mírně rušivé, mají svou údernost. Když nám malé usměvavé dítě vypráví o tom, jak se v dospělosti čtyřikrát předávkovalo, změna perspektivy nás skutečně zasáhne. Na styl snímku se dá v jeho průběhu postupně zvyknout a snadněji se naladit i na citlivější, téměř impresionistické pasáže.
Autorka zde několikrát pochybuje, zda má záchranná mise příbuzných nebo film jako takový vůbec smysl. Přežije to brácha? Dá se vůbec natáčet se svolením alkoholika, který si to možná nebude ani pamatovat? Kde je hranice mezi minimalizací rizik (harm reduction) a chováním, které závislost milovaného bratra zhoršuje? Pochybnosti a nejistota jsou ostatně velká témata, která mohou provázet ty, kteří se musí popasovat se závislostí někoho blízkého.
Kolečko pro křečky
„Dlouho jsem se na tebe dívala přes alkoholovou trubičku, jako by jediná tvoje hodnota byla, jestli zvládneš být střízlivý,“ svěřuje se provinile Pepa Lubojacki bratrovi i nám. V určité chvíli se ale střízlivost skutečně může stát jedinou hodnotou, na které blízkým člověka se závislostí záleží. Jak jinak poznat, že se jejich situace zlepšuje? Později také mohou dojít i k tomu, že se z úvah nad „harm reduction“ blízkého stanou konkrétní kroky, jak před negativními dopady závislosti ochránit hlavně sebe. Za vyčerpání a bezmoc by ale nikdo neměl cítit vinu.
Ve zranitelnosti, s jakou Lubojacki přiznává věci, za které se jindy stydíme – ať už jde o vlastní naivitu nebo moment, kdy jí péče o bratra dostala do nemocnice – je největší síla snímku. Hypnotický rytmus a čím dál poetičtější filmový jazyk sice nabízí autorce jistý odstup, na druhou stranu se jako diváci ocitáme přímo v proudu jejích myšlenek. Nebo také, což je důležitější, jejích zásecích. Symbolické kolečko pro křečky, ze kterého chce vystoupit, nemusí mít jen význam cyklu traumatu a závislostí, ale i toho, jak nad těmito věcmi uvažujeme. Působí i jako nemožnost dojít idylického řešení a zaslouženého klidu nejen ve filmu, ale zejména v naší hlavě.
„Už jste někdy truchlili nad někým, kdo ještě žije,“ ptá se nás autorka. Právě cykly záseků, nedůvěry, stresu, naděje i bezmoci, pláče a oddechu, nekonečných posledních šancí a vzteku nás mohou i umořit, když se učíme žít se závislostí někoho blízkého. Když se bojíme každého telefonátu z neznámého čísla, když se nemáme komu svěřit a o koho se opřít. Když selhávají lidé kolem nás a vlastně i celá společnost, která naše milované bez zájmu přehlíží jako holuby. Pepa Lubojacki snad neselhala, s empatií odhalila bolestnou historii své rodiny, aby přes vlastní pochybnosti lidem v podobné situaci ukázala, že se za své pocity a myšlenky nemusí stydět. Nejsou v tom sami.
Zdroj: autorský článek
Autorka se podílí na tvorbě filmového podcastu Hodný, zlý a kritický.
