Vážila jsem 27 kilo. Okolí chválilo, jak hubnu, zatím co mně šlo o život
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
Vlídné zázemí, domov vonící po dobrém jídle, pěkné dětství, přesto člověk spadne do poruchy příjmu potravy. Souhra drobných událostí a do života vstoupí anorexie, při které jde o život.
Nikdy bych si nemyslela, že jednou budu vyprávět právě tento příběh. A možná právě proto je tak děsivý. Protože když se ohlédnu zpátky, byla jsem prototyp šťastného dítěte. Vyrůstala jsem se svou starší sestrou na malé vesnici, kde jsme téměř všechen volný čas trávily venku nebo s hlavou ponořenou do knížek. Domov voněl po domácím jídle – v létě po zavařovaných kompotech, na podzim po čerstvě upečeném štrúdlu a o Vánocích po desítkách druhů cukroví.
Jídlo jsem milovala. Milovala jsem společné obědy, čerstvě upečené buchty od mamky i obyčejný rohlík s máslem. Nikdy by mě nenapadlo, že právě já se jednou dostanu do bodu, kdy pro mě bude nepředstavitelné sníst víc než bílý jogurt a jablko za celý den. Z dítěte, které mělo radost ze života, se postupně stala dospívající dívka vážící pouhých dvacet sedm kilogramů. A tehdy už nešlo o hubnutí. Šlo o život.
Jak začíná anorexie: Skryté příčiny poruch příjmu potravy
Co se mohlo pokazit, když jsem měla na první pohled tak bezstarostné dětství? Pravda je taková, že za poruchou příjmu potravy téměř nikdy nestojí jediná příčina. Většinou jde o souhru mnoha drobných událostí, které samy o sobě nemusí působit nijak zásadně. Nevinně pronesené poznámky o postavě, posměšky od spolužáků, neustálé porovnávání se s ostatními nebo obyčejná touha někam patřit a být přijímaná.
Byla jsem bezproblémové dítě. Nosila jsem domů jedničky, mým snem bylo stát se učitelkou a spisovatelkou a rodičům jsem nedělala starosti. Jenže to nic neměnilo na tom, že jsem se každý den bála chodit tam, kde bych se měla cítit bezpečně – mezi své vrstevníky.
Nikdy jsem nebyla vyloženě štíhlá. Ve dvanácti letech jsem vážila sedmdesát kilogramů a měla nadváhu. Nemusela jsem se ani podívat do zrcadla, abych to věděla. Spolužáci mi to připomínali téměř každý den. Ano, děti umějí být kruté. Možná si ani neuvědomují, jak hluboko se jejich slova dokážou zapsat.
Zatímco jsem sledovala, jak se ostatní holky postupně mění v mladé slečny, já zůstávala podle kluků „ta tlustá“. A v určité chvíli jsem už měla pocit, že v takovém světě nechci existovat. A i když jedna poznámka možná nic neznamená a druhá také ne, tak když podobné komentáře posloucháte týdny, měsíce nebo roky, začnou se usazovat hluboko uvnitř vás a postupně se z nich stane hlas, který si s sebou nesete každý den.
Nejdřív jsem utíkala k jídlu. Začala jsem se stranit ostatních a většinu volného času jsem trávila zavřená ve svém pokoji s knihou a sáčkem bonbonů. Ale pak se změnilo ještě něco... Moje starší sestra se odstěhovala. Pokoj, který byl do té doby plný našeho smíchu, hádek a každodenního života, najednou ztichl.
Poprvé jsem zůstala sama – sama se svými myšlenkami i se strachem ze školy. Chyběl mi člověk, který mě znal nejlépe, smál se mým vtipům a večer si se mnou ještě chvíli povídal, než jsme obě usnuly. A zatímco doma přibylo ticho, ve škole nepřestávaly poznámky o mém těle. Slýchala jsem, jak jsem nechutná, že bych neměla nosit legíny na tělocvik, že bych měla konečně zhubnout. Po čase jsem uvěřila, že jediný způsob, jak to všechno zastavit, je změnit své tělo.
A tak jsem začala hubnout... Zpočátku to působilo úplně nevinně. Chtěla jsem jen pár kilo dolů. Netušila jsem, jak snadno se může snaha o zdravější postavu změnit v posedlost. O výživě jsem nevěděla téměř nic, velmi rychle jsem se ztratila ve světě kalorií, zákazů a neustálého počítání. Nejdřív jsem zhubla na šedesát kilogramů. Lidé mě chválili. Říkali mi, jak mi to sluší, a já si postupně začala spojovat svou hodnotu s číslem na váze. Čím méně jsem vážila, tím víc uznání jsem dostávala. A tak jsem pokračovala. Padesát pět kilogramů. Pak padesát. Stačilo vyřadit další potraviny a váha dál klesala.
Během necelého roku jsem znala snad všechny diety, zákazy i pravidla, které tehdejší časopisy a televizní pořady vydávaly za recept na dokonalé tělo. Vzpomínám si na titulky, které dnes působí až absurdně. Že pití vody způsobuje zadržování kilogramů. Že velikost XS je pořád příliš velká. Že čím hubenější žena je, tím je krásnější a úspěšnější. Tehdy jsem tomu věřila. Dnes už vím, jak nebezpečné tyto vzkazy pro nás ženy a holky byly.
Příznaky anorexie: Jak nemoc nepozorovaně ovládne každodenní život
Když se anorexie propíše do každodenního života, člověk se ocitne v neustálém balancování mezi tím, co mu říká zdravý rozum, a tím, co mu našeptává nemoc. Je to, jako by vám na rameni každý den někdo opakoval, že byste měli jíst méně, více cvičit a nikdy nepolevovat.
Každá kalorie se stává předmětem důkladného zkoumání. Každé sousto je třeba obhájit. Každé jídlo je rozhodnutí, které doprovází úzkost. Právě proto je anorexie tak zákeřná. Člověk do ní většinou nespadne najednou. Přichází pomalu a nenápadně. A než si uvědomíte, co se děje, ocitnete se v kolotoči strachu, sebekontroly a pravidel, která se postupně stávají důležitějšími než samotný život.
Najednou se dny točí kolem počítání kalorií, cvičení, vážení a kontrolování vlastního těla. Nemoc zabírá stále více prostoru, až se stane hlavním organizátorem každodenního života. Dnes už víme, že anorexie není otázkou vůle ani marnivosti. Je to závažné psychické onemocnění, které může postihnout ženy i muže, dospívající i dospělé. Často se objevuje u lidí, kteří jsou na sebe velmi nároční, mají potřebu kontroly, vysoké nároky na vlastní výkon nebo dlouhodobě pochybují o své hodnotě.
Jenže co s tím? Osobně si myslím, že tím nejtěžším a zároveň nejdůležitějším krokem je přiznat si, že problém skutečně existuje. „Ano, mám problém.“ „Ano, vážila jsem dvacet sedm kilogramů.“ „Ano, celý den jsem dokázala fungovat na bílém jogurtu a zeleninovém vývaru.“ Možná ještě důležitější je věta: „Ano, děje se se mnou něco, s čím si sama nedokážu poradit.“
Tohle přiznání bývá bolestivé. Znamená vzdát se představy, že máme všechno pod kontrolou. Znamená připustit si vlastní zranitelnost. Zároveň je to ale okamžik, kdy může začít skutečná změna. Žádná kouzelná věta ani jeden odborník člověka nevyléčí. Uzdravování je dlouhá cesta plná kroků vpřed i zpět. Někdy člověk klopýtne, někdy má pocit, že už nemůže pokračovat. Přesto se postupně posouvá dál.
Pro mě osobně bylo důležité přestat lhát okolí i sobě samé. Vyhledat odbornou pomoc. Začít chodit na terapii. A postupně se znovu vracet mezi lidi, protože anorexie je nesmírně osamělá nemoc. Člověk se schovává doma, odmítá pozvání do restaurací a kaváren, vyhýbá se situacím, které nemá pod kontrolou. Jenže právě izolace nemoc často ještě posiluje.
Dnes jsem z anorexie několik let vyléčená. Jenže co vlastně znamená „vyléčená“? Znamená to, že se můj mozek přepsal a už nikdy nebudu mít pocit, že jsem snědla víc, než jsem měla? Ne. Ráda používám přirovnání k závislostem.
Člověk, který se léčí ze závislosti na alkoholu, se také jednoho dne neprobudí a všechny jeho rizikové myšlenky nezmizí, jen se s nimi naučí zacházet, a podobně to vnímám i u poruch příjmu potravy. Neznamená to, že po letech automaticky spadneme zpátky do nemoci. Znamená to spíš, že jsme si vědomi svých citlivých míst. Že občas zaslechneme starý známý hlas, který nám našeptává, že bychom měli být hubenější, disciplinovanější nebo dokonalejší.
Rozdíl je v tom, že dnes už víme, že ten hlas nemusíme poslouchat. A proto bych na závěr chtěla něco vzkázat všem, kteří s poruchou příjmu potravy bojují nebo se někdy přistihnou při myšlence, že by měli za každou cenu zhubnout, přestože jim jejich tělo říká něco jiného.
Pamatujte, že anorexie je psychické onemocnění, nikoli selhání nás samotných. Pamatujte, že ideály krásy, které na nás denně útočí ze sociálních sítí, reklam nebo časopisů, nejsou měřítkem lidské hodnoty. A především nezapomínejte, že jídlo není jen palivo... Je to kultura. Setkávání. Oslava. Vzpomínky. Radost. Blízkost. A stejně jako si zaslouží úctu jídlo, zaslouží si ji i tělo, které nás každý den nosí životem.
Zdroj: autorský článek
