Tahle poučka o slušnosti a upřímnosti je mýtus. Naopak je to přirozená reakce našeho mozku
„Koukej mi do očí, když s tebou mluvím.“ Přímý oční kontakt je vnímaný jako absolutní základ slušnosti a respektu. Vyžaduje se ve školách, při seznamování a na pracovních pohovorech jde často o nepsané pravidlo číslo jedna. Pokud pohledem uhnete, okolí si to velmi rychle může vyložit i jako signál neupřímnosti, v horším případě i lži.
Tento hluboce zakořeněný společenský mýtus ale tvrdě naráží na data. Ukazuje se totiž, že neustálý a nepřerušovaný oční kontakt jde přímo proti naší přirozenosti. Zírání do očí totiž vyžaduje překvapivě velké množství mentální energie, která nám pak logicky někde schází, například u samotného přemýšlení a formulování smysluplných myšlenek.
Oční kontakt a kognitivní přetížení
Lidský obličej není z pohledu naší nervové soustavy jen běžný objekt v prostoru. Je to spíš velmi komplexní zdroj podnětů. Na tváří našeho protějšku náš mozek analyzuje velké množství informací, snaží se odhadnout emoce nebo identifikuje všechna drobná gesta a to všechno dělá jen tak mimochodem.
Jenže když k tomuto procesu přidáte potřebu najít správné slovo, vybavit si vzpomínku nebo promyslet logický argument, může to být problém. Dochází ke stavu kognitivního přetížení (cognitive load). Naše pracovní paměť, má totiž omezenou kapacitu, a jakmile narazí na svůj limit, musí jeden z procesů zastavit.
Odvrácení zraku jako záchranná brzda
Představte si svou reakci během vyhrocené debaty s partnerem nebo na pohovoru, kdy vám protějšek položí nečekanou, hlubokou otázku. Zcela instinktivně v tu chvíli odvrátíte zrak a zadíváte se na prázdnou stěnu, na okraj stolu nebo z okna. Váš mozek v ten okamžik udělal všechno co je v jeho silách, aby vám pomohl co nejlépe odpovědět.
Zjednodušeně řečeno vypnul rušivý vizuální kanál, aby veškerou dostupnou energii přesměroval do centra řeči a paměti. Uhýbání pohledem představuje naprosto přirozenou strategii, která alespoň na chvilku odfiltruje zrakové podněty a nechá běžet jen ty nejdůležitější procesy.
Nejde o zoufalý pokus něco zatajit, vyhnout se konfrontaci nebo o projev osobní slabosti, ale spíš o projev maximálního soustředění. Krásně je to vidět na dětech, když například počítají složitější příklad, zcela podvědomě zavírají oči nebo zírají do prázdna, protože potřebují snížit všechnu ostatní zátěž na minimum.
Mýtus o neupřímnosti
Společenské předsudky mají obecně poměrně velkou setrvačnost a stejné je to i u uhýbání pohledem. Různé příručky pro manažery o řeči těla dávají dívání se stranou do přímé souvislosti s lhaním. Nicméně podle studií žádná taková spojitost neexistuje.
Zkušení manipulátoři a lidé, kteří vědomě lžou, naopak velmi často udržují intenzivní oční kontakt. Dobře totiž vědí, že společnost tento projev vnímá jako znak absolutní poctivosti, a navíc si potřebují bedlivě hlídat bezprostřední reakci své oběti. Oproti tomu upřímný člověk, který se usilovně snaží rozpomenout na přesný průběh událostí, bude očima těkat a hledat vizuální opěrné body v prostoru, protože se snaží z paměti vydolovat fragmenty pravdy, k čemuž potřebuje vnitřní klid.
Jak najít zdravý kompromis?
Oční kontakt samozřejmě zůstává naprosto klíčovým nástrojem pro budování důvěry, pocitu sounáležitosti a mezilidského napojení. Nekompromisní požadavek na jeho nepřetržitost a strnulost je ale nesmyslný.
Přirozená, hluboká a příjemná konverzace funguje v rytmu dynamického střídání. Oční kontakt bývá zpravidla nejintenzivnější ve chvíli, kdy v klidu nasloucháme druhému. Tehdy naše mysl nepracuje na plné obrátky při tvorbě složitých vět a my můžeme plně přijímat emoce partnera. Naopak ve chvíli, kdy je řada na nás a my potřebujeme pečlivě zvážit svá slova, je zcela namístě a v pořádku pohled na moment odklonit.
