„Protože jsem to řekla,“ kdy úplně normální výchova škodí dětem?
„Mě táta taky pěkně zmydlil a nic hrozného se mi nestalo,“ může si kdekdo obhájit plácnutí dítěte. I když už dávno víme, že jakékoliv fyzické tresty jsou k ničemu a mohou ve výchově nakonec způsobit víc škody než užitku, nenápadnější věci nám snadno uniknou. Kdy „normální“ výchovné metody škodí?
Ne každá nepříjemná zkušenost dítě traumatizuje, ale může například zhoršit jeho reakce na stres, zesílit úzkosti, narušit jeho pocit bezpečí a ovlivnit jeho citovou vazbu. Záleží na intenzitě, četnosti, věku dítěte, na jeho osobnosti a samozřejmě vztahu s rodičem. Záleží ale i na tom, zda se situace následně napraví. Proto je hned na úvod tohoto článku potřeba říct, jak důležitá je pro dítě omluva.
Za běžného provozu si to nemusíme hned uvědomit, ale z hlediska vývojové psychologie je velmi důležitá oprava vztahu po konfliktu. Nikdo není dokonalý rodič, můžeme snadno ztratit nervy, zbytečně vyhrotit situaci nebo se úplně jednoduše splést v úsudku. Své dítě jednou chybou rozhodně nepoznamenáte, ale pokud nejste nikdy ochotni přiznat svůj podíl viny, děti si to budou pamatovat. Vaši potomci nepotřebují dokonale regulované rodiče, ale dostatečně bezpečný vztah, ve kterém se konflikty dají napravit.
Jen si v té situaci představte sebe. Šéf na vás začne řvát a nakonec se ještě musíte omluvit vy, zatímco ostatní dělají, že se nic nestalo. Když ztratíme nervy a křičíme, měli bychom se uklidnit, přiznat chybu, omluvit se a vysvětlit, co se stalo. Proč jsme se zachovali tímto způsobem a proč nás to mrzí („je mi dnes hodně špatně a takhle nefér jsem se k tobě chovat nechtěl/a“). To je přece úplně jiná zkušenost.
Křik a tvrdá slova
Zůstaňme ještě chvíli u křiku. Mnoho lidí totiž vůbec nevnímá verbální výpady jako něco závažného, protože nejde o fyzické ubližování. Longitudinální studie na 976 rodinách s třináctiletými dětmi ale zjistila, že tvrdá verbální disciplína rodičů předpovídala nárůst depresivních symptomů a problémového chování už o pouhý rok později.
Neznamená to, že jako rodiče nikdy nesmíte zvýšit hlas. Rozdíl je mezi jednorázovým „NE! Okamžitě přestaň, tohle je nebezpečné“ a chronickým ponižováním či zastrašováním typu: „Jsi úplně nemožný / z tebe nic nebude / podívej se, co zase děláš“. Zesměšňování, vyhrožování opuštěním nebo pravidelné řvaní je pro dítě jednoduše zrada.
Podobně mohou fungovat i pravidelné hádky před dětmi, kdy si můžeme říct, že přece na potomky samotné nekřičíme, takže je to nemůže ovlivnit. Ony ale nemusí být předmětem hádky, stačí, že pravidelně slyší: „Už se sem nevracej / tak si dělej, co chceš!“, bouchání dveřmi, pláč a vyhrožování rozchodem.
To, jak rodiče řeší konflikty mezi sebou, souvisí s dětským emočním, behaviorálním i fyziologickým fungováním. Důležitá je mimo jiné závažnost hádky i její intenzita. Ještě silnější je tento vliv u domácího násilí. Dítě může ovlivnit samotná expozice násilí mezi rodiči, i když na něj samotné nikdo přímo nezaútočí.
Kontrola dětí i emocí
Jenže i rodiče, kteří by na své děti rozhodně nikdy nekřičeli, jim mohou narušit psychickou pohodu úplně běžnými výchovnými metodami. Zejména ti milující, kteří mají o děti tak velký strach, že by je snad měli nejraději na vodítku i v pubertě. „Já jen chci, aby moje dítě bylo v bezpečí,“ mohl by takový rodič argumentovat, když nenechá potomka vylézt na strom, okamžitě za něj řeší všechny problémy, pořád kontroluje jeho polohu, dělá za něj věci, které dítě už dávno zvládne nebo opravuje všechny jeho rozhodutí s tím, že přece ví, co je pro potomka nejlepší.
Jasně, že je normální, že se o Janičku nebo o Pepíčka bojíte. Příliš intenzivní láska a ochrana jim ale mohou signalizovat, že svět je nebezpečný a oni to v něm nezvládnou. Nadměrná rodičovská ochrana je ve výzkumech spojována jednak s úzkostí, depresí a dalšími internalizujícími symptomy, jednak s agresí, impulzivitou či dalším „zlobením“.
A když děti začnou zlobit, snažíme se je honem napravit. Přece nechceme mít ostudu. Říkáme třeba: „Nebreč / nic se neděje / kluci nepláčou / přestaň se vztekat / nemáš důvod být smutná / to je přece úplná blbost…“ a tak dále. Dítě se tím nejspíš nenaučí nebýt smutné nebo se uklidnit. Může se ale naučit neprojevovat konkrétní emoce rodičům. I když to neznamená, že si tím děti traumatizujeme, můžeme si je odcizit.
Podmíněná láska a tlak na úspěch
Ale tak hlavně, že jsou hodné, že? Pak je můžeme mít opravdu rádi… I když to možná nemyslíte zle a podobně jedná kde kdo, láska podmíněná chováním nebo výkonem může narušit citovou vazbu až do dospělosti. „Jak si mě mohl takhle zklamat dvojkou? Až dostaneš jedničku, budu na tebe pyšný,“ může znít taková podmínka. Dávejte si proto pozor na rozdíl mezi hodnocením chování („nebylo v pořádku, že ses na test nepřipravil“) a hodnocením samotného dítěte („ty jsi úplně blbej“).
Samozřejmě, že pro potomka chceme to nejlepší a často mu i to nejlepší dopřáváme. To je také úplně normální. Problém může nastat, když se z něj stane náš osobní projekt. Kromě neustálého opravování a kontroly mu zaplatíme 5 různých kroužků, rozhodujeme neustále o tom, co bude dělat a hlavně očekáváme, že se nám za vložené úsilí a peníze odmění nejlepšími výkony. Není špatně, když děti podporujeme, špatné je, když na ně chronicky tlačíme a vytváříme v nich pocit, že nesmí selhat.
Poslušnost
Podobně může fungovat i poslušnost. Typická věta „Protože jsem to řekl/a,“ sice vaše dítě nepoznamená na celý život, když je ale celý vztah založený na tvrdém přístupu, kdy dítě nemá právo nesouhlasit, ptát se, vyjednávat nebo mít své vlastní potřeby, může to vést k úzkostem i depresím u dětí a dospívajících.
| Chování | Samo o sobě | Kdy se stává potenciálně škodlivým |
|---|---|---|
| sklenka alkoholu | nemusí být problém | opilost, nepředvídatelnost, zanedbání |
| zvýšení hlasu | běžná lidská věc | chronické zastrašování/ponižování |
| hádka rodičů | může být normální | častý destruktivní konflikt, násilí, dítě v roli prostředníka |
| hranice a zákazy | pro dítě nutné | když se mění v psychologickou kontrolu |
| pomoc dítěti | žádoucí | když rodič systematicky nedovolí samostatnost |
| pochvala | zdravá | když je hodnota dítěte podmíněna výkonem |
| disciplína | nutná | když je rigidní, založena na strachu, ponížení či bolesti |
Dítě jako nejlepší kamarád
Někteří rodiče ale mohou dětem ublížit, i když jsou vlastně hrozně v pohodě a berou je prostě za své parťáky. Věta „Moje dítě je můj nejlepší kamarád“ sice zní velmi hezky, ale v takovém případě musíte dávat pozor, zda se váš vztah ve skutečnosti neobrací. Když se dítě stane naší emoční oporou, svěřujeme mu partnerské problémy, uklidňuje nás po hádce, nebo mu říkáme, že bychom to bez něj nezvládli, dostáváme se už na teritorium parentifikace. Dítě přebírá roli, která vývojově patří nám dospělým. Parentifikované děti mohou mít mimo jiné horší psychické problémy a problémy s chováním, ale dokonce i horší fyzické zdraví.
A na konec jedna naše česká specialita, která by rozhodně neměla být normální, bohužel je ale naším národním sportem. To, co dospělí považují za normální pití, může být pro děti velmi problematické. Záleží samozřejmě na množství a vlivu na naše chování. Věděli jste, že děti si už poměrně brzy vytvářejí představy o alkoholu? Znalosti o jeho existenci okolo 2 let a kolem 4 let vědí, k čemu alkohol slouží a co udělá s člověkem.
Problematické je především zneužívání alkoholu, následná nepředvídatelnost rodiče, změny nálad, konflikty či zanedbávání. Takové dítě má pocit, že musí být neustále ve střehu a do života si odnáší narušené vztahy a hluboké emoční rány. Pokud si dáte občas sklenku vína před potomky, nemusíte se hned zahrabat, nicméně pravidelné víkendové pařby byste si jako rodiče měli odpustit. Prospějete tím svému zdraví i vztahu s vašimi dětmi.
