Syndrom zlého světa: Jak se nezbláznit z nekonečného proudu špatných zpráv
Války, přírodní katastrofy, ekonomická nejistota nebo politické krize. Žijeme v době, kdy se na nás z obrazovek valí jedna temná zpráva za druhou. Je snadné propadnout pocitu, že se svět řítí do záhuby. Jak nad tímto fenoménem zvítězit a naučit se řídit svou vlastní psychickou pohodu?
Když to jediné, co na nás kouká z televizní obrazovky i z displeje chytrého telefonu, jsou negativní titulky, nemůžeme se divit tomu, že zažíváme úzkost, obavy o vlastní budoucnost, strach z nejistoty, špatnou náladu, dokonce i příznaky deprese.
Proč ale nevypneme televizi, neodhodíme internet a nevěnujeme se něčemu jinému? Proč nás zprávy nutí vyhledávat si další a další informace a dobrovolně se pouštíme do zaječích nor, ve kterých nás nečeká nic dobrého?
VIDEO TIP: Jak zvládnout enviromentální úzkost? Zeptali jsme se terapeutky
„Strach a úzkost jsou z evolučního hlediska velmi prospěšné – díky nim je lidský mozek neustále připraven čelit nebezpečí. Problém nastává, když se tyto pocity objevují v důsledku nepřiměřeně malých podnětů, nebo dokonce přicházejí samy od sebe,“ píše ve své knize Strach a úzkost a jak na ně známý český psychiatr Radkin Honzák.
Náš mozek je totiž biologicky naprogramován k tomu, aby vyhledával hrozby, byl na ně připraven a mohl v krizovém momentu zareagovat tak, abychom přežili. A i když už nám dnes nehrozí, že na nás ze křoví vyskočí šavlozubý tygr, mozek možná nebezpečí neustále vyhodnocuje.
Oprávněný strach nebo neuroticismus
Číst další a další negativní zprávy člověka nutí vnitřní, podvědomý pocit, že když budeme vědět o každém nebezpečí do posledního detailu, budeme na něj lépe připraveni. Jak se ale shodují psychiatři, je to past.
Doomscrolling, tedy nutkavá potřeba konzumovat z mobilních telefonů negativní obsah, nám reálnou kontrolu nad situací nedá. Paradoxně nás naopak paralyzuje, prohlubuje pocity bezmoci a my se tak dostáváme do stavu, který psychologové označují jako ruminaci.
Ruminace nastává v momentě, kdy začínáme obsedantně přemýšlet o problému, donekonečna ho analyzujeme, vytváříme si nekonečné scénáře a současně neděláme nic jiného. Nepouštíme se do akcí, které by problému mohly zabránit, nebo ho vyřešit. Prostě se jen propadáme do temnoty a dostáváme se do začarovaného kruhu negativních myšlenek. Ty nám pak berou psychickou stabilitu a zhoršují fungování v běžném životě.
Dlouhodobé vystavování se katastrofickým scénářům může navíc vyústit v takzvaný syndrom zlého světa, tedy pocit, že svět je mnohem nebezpečnější místo, než jakým ve skutečnosti je. A jak zdůrazňoval psychiatr Cyril Höschl: „Není ani tak důležité, co se objektivně děje, jako to, jak my sami tuto skutečnost čteme.“
Schopnosti nebo naopak neschopnosti číst realitu z pozitivního pohledu, nebo alespoň víceméně objektivně, méně tragicky a dramaticky, se v psychologii říká neuroticismus. Lidé s vysokou mírou neuroticismu fungují jako houba na negativní vjemy.
Cyril Höschl to vysvětluje na fungování našeho mozku: Když člověk s vysokým neuroticismem vidí v televizi nebo v telefonu děsivou zprávu, jeho mozek okamžitě a silně aktivuje amygdalu, prastaré mozkové centrum, které funguje jako továrna na strach. Naopak lidé, kteří mají od přírody, ale i tréninkem nižší míru neuroticismu, si při stejné zprávě dokážou zachovat odstup a jejich centrum strachu se tolik nerozsvítí.
Strach vs. úzkost
Abychom pochopili, proč nás nekonečná konzumace zpráv tolik vyčerpává, musíme podle Höschla rozlišovat mezi dvěma pojmy, které často zaměňujeme – strachem a úzkostí. Strach je konkrétní, víme přesně, čeho se bojíme, a strach je užitečný, protože nám velí utéct nebo se bránit.
Když nebezpečí pomine, zmizí. Úzkost je naopak neurčitá, plíživá tíseň. Nevíme přesně, čeho se bojíme, ale padá na nás deka. U úzkosti zároveň nevíme, co máme udělat, aby přešla.
A přesně tohle dělá konzumace negativních zpráv o globálních katastrofách. Protože před válkou na druhém konci světa nebo před hrozbou ekonomické krize nemůžete fyzicky utéct ani se s ní poprat, náš mozek zůstává zaseknutý v pohotovostním režimu. Tato bezmoc generuje čistou úzkost.
Profesor Cyril Höschl dodává, že přesně tohoto stavu využívají manipulátoři a dezinformátoři – umně v nás vyvolají úzkost z neznáma, a vzápětí nabídnou, že jedině oni nás zachrání. Pokud se chytíme do této pasti, máme podle profesora Höschla tendenci sahat po rychlých, ale špatných řešeních.
Tím nejhorším je alkohol. Ačkoli se může zdát, že večerní sklenička vína úzkost ze světa ztlumí, psychiatr varuje, že alkohol je z dlouhodobého hlediska silný depresogen. Prohlubuje naši zranitelnost a úzkosti naopak umocňuje.
Jaké jsou tedy skutečně účinné zbraně proti úzkosti ze zlých zpráv o tomto světě?
Pohyb jako lék
Aerobní pohyb, jako je běh, rychlá chůze, jízda na kole, plavání a podobně, není jen fyzickou aktivitou. Psychologové i psychiatři dlouhodobě upozorňují, že aerobní aktivita je vědecky prokazatelné antidepresivum, které fyzicky mění chemii v mozku a dokáže úzkost doslova spálit.
Pěstujte vztahy
Přední odborník na kognitivně-behaviorální terapii profesor Ján Praško doplňuje další důležitý díl skládačky. Nárůst úzkostí a depresí podle něj není způsoben jen samotnými zprávami, ale tím, oč nás čas strávený u obrazovek připravuje. Kvůli neustálému sledování globálních katastrof na displejích zanedbáváme obyčejný lidský kontakt, budování vztahů a pevných mezilidských pout, která jsou pro naši psychickou odolnost a pocit bezpečí klíčová.
Proto se nevěnujte jen tomu, co se na vás valí, a nedělejte z toho zásadní téma hovoru, ale setkávejte se s přáteli a upevňujte s nimi vztahy na věcech, které máte rádi. To stejné platí i pro partnerské vztahy. Vědomě si vyhraďte čas na váš vztah a alespoň občas do něj nepouštějte svět venku.
Neignorujte, ale kontrolujte
Psychiatr a psychoterapeut Tomáš Rektor a další odborníci často pracují s technikou takzvané kontroly faktů (fact-checking vlastních emocí). Když na vás padne úzkost ze zpráv, je potřeba se vědomě zastavit a racionálně si zhodnotit reálnou situaci. Oddělit to, co se děje „tam někde ve světě“, od toho, „kdo jsem já, kde právě sedím a jak konkrétně mě toto bezprostředně ohrožuje“.
Jde o ukotvení se v realitě tady a teď. Současně to ale neznamená, že byste měli úplně vypnout zprávy, jak vám někdy radí okolí nebo instagramoví samozvaní koučové. Absolutní odříznutí se je nesmyslné. Rozumnou cestou je vědomé dávkování, nikoli úplná ignorance.
Krabička sebeúcty
Když nás děsí budoucnost, je dobré podívat se do minulosti. Zamyslete se nad těžkými výzvami, kterým jste už ve svém životě čelili. To, že tu dnes stojíte, znamená, že jste je překonali. Vzpomeňte si, jaké dovednosti a vlastnosti jste tehdy použili k řešení problémů. Nástroje potřebné k proplutí současnými obavami máte v sobě, jen je oprášit.
Britská terapeutka a koučka Kim Morgan v této souvislosti navrhuje vytvořit si fyzickou nebo i digitální krabičku sebeúcty. Tu naplňte fotkami, vzkazy nebo suvenýry spojenými s vašimi pozitivními zážitky, úspěchy, šťastnými vzpomínkami nebo okamžiky, kdy jste překonali těžké životní překážky. Když máte pocit, že se svět hroutí, tyto předměty vám pomohou se znovu propojit s vaší sebedůvěrou a připomenou vám vaši vnitřní stabilitu.
Zdroj: autorský text
