Jiné vnímání, nebo nemoc? Jindřich Jašík o tom, k čemu je peer terapeut a co mu schizofrenie dala
Může být to, že si Jindřich Jašík prošel paranoidní schizofrenií, nejen poruchou, ale i jiným způsobem, jak vnímat svět? A komu vlastně pomáhá peer konzultant, člověk, který má vlastní zkušenost s duševní krizí? Kde ho hledat a jak taková práce vůbec vypadá? Ve druhém rozhovoru pro podcast Moje psychologie mluví Jašík o nejjemnější hranici celého tématu i o tom, co mu jeho cesta nakonec dala.
Čtenáři jeho první knihy si všimli, že nemíří ani k tvrdé vědě, ani k ezoterice, ale hledá vlastní cestu mezi nimi. Jašík potvrzuje, že tohle balancování bylo vědomé. Nechtěl z krize udělat čistě chemickou poruchu mozku, ani z ní dělat duchovní dobrodružství. Když jeden čtenář poznamenal, že jeho úvahy o tom, co je pravda a koho označíme za blázna, mají skoro foucaultovský nádech, dotýká se tím samotného jádra. Hranice mezi normálním a nenormálním je možná více věcí dohody než přírody.
Druhý díl rozhovoru s Jindřichem Jašíkem o jiném vnímání, o roli peer konzultanta i o tom, co mu jeho cesta nakonec dala, najdete v podcastu Moje psychologie.
Kde končí jiné vnímání a začíná utrpení
Otázku, jestli se dá na jeho zkušenost dívat nejen jako na nemoc, ale i jako na jiný způsob vnímání světa, klade rozhovor opatrně a Jašík stejně opatrně odpovídá. Záleží mu na tom, aby to neznělo, že se krize romantizuje. Proto sám rovnou pojmenovává hranici: do určité míry je užitečné mluvit o jiném vnímání, ale za ní je důležité jasně říct, že člověk trpí a potřebuje pomoc.
Přidejte si nás na Googlu mezi oblíbené weby!
V knize Psychiatrické maximum píše, že chce propojit svět lidí takzvaně normálních i takzvaně nenormálních, protože se od sebe v zásadě tolik neliší. V rozhovoru rozvádí, co mají takové osoby společného. Trauma, zranitelnost, hledání smyslu. Nevyhýbá se ani riziku téhle teze. Když řekneme, že to nemusí být nemoc, někdo si to může vyložit tak, že to není třeba brát vážně. Jašík tu hranici hlídá tím, že utrpení nikdy nebagatelizuje.
Komu pomáhá peer konzultant a kde ho hledat
Velká část druhého dílu patří roli peer konzultanta, tedy člověka, který sám prošel duševní krizí a svou zkušenost využívá k podpoře druhých. Jašík vysvětluje, pro koho je tahle forma podpory vhodná. Často jde o lidi, kteří potřebují mluvit s někým, kdo podobnou zkušeností prošel a nedívá se na ně jen jako na soubor symptomů. Peer není náhradou za odbornou péči, ale jejím doplňkem, mostem mezi člověkem v krizi a systémem.
Na praktickou otázku, kde peera sehnat, odpovídá konkrétně. Peer konzultanti dnes působí v multidisciplinárních týmech, v centrech duševního zdraví i v neziskových organizacích zaměřených na podporu lidí s duševním onemocněním a jejich počet u nás postupně roste.
Jašík přitom nezakrývá, že peerská práce má i své meze. Vlastní zkušenost je síla, ale není to univerzální klíč. To, co pomohlo jemu, nemusí pomoci druhému, a právě proto je podle něj důležité zůstat v dialogu a nevnucovat svou cestu jako jediný možný návod.
Co mu schizofrenie nakonec dala
Změnila celá zkušenost to, co Jašík považuje v životě za důležité? Podle jeho slov ano. Vnímá dnes hodnoty jinak, více si všímá vztahů a křehkosti, kterou v sobě všichni máme. Vztah se svou ženou, se kterou vede konzultace i takzvaná dialogická setkání, popisuje jako největší životní dar a jako jeden z důvodů, proč se nejen uzdravil, ale i udržel v zotavení bez relapsů.
Zdroj: autorský článek
