Utíkal po lešení a bál se o život. Dnes peer konzultant Jašík ukazuje, že cesta z psychózy existuje
V roce 2009 odcházel Jindřich Jašík z psychiatrické hospitalizace s diagnózou paranoidní schizofrenie a s informací, že jde o chronickou, neléčitelnou nemoc. Tu zprávu odmítl přijmout. Postupně vysadil veškerou medikaci, o deset let později popsal svou cestu v knize Cesta ze schizofrenie a dnes jako peer konzultant a lektor přístupu Otevřený dialog doprovází druhé. V rozhovoru pro podcast Moje psychologie mluví o tom, jak vypadá psychóza zevnitř, proč léky nejsou celý příběh a co se v péči o duševní zdraví osvědčuje jinde ve světě.
Jindřich Jašík nezačíná u diagnózy, ale u prožitku. Když popisuje, co to znamená mít paranoidní schizofrenii, nemluví jazykem příručky. Ataka, která ho kdysi zahnala do sklepa, kde byl přesvědčený, že mu tam někdo pouští plyn, nebo útěk po lešení ve strachu, že si ho partnerka chce připravit k večeři, jsou dnes součástí příběhu, který umí vyprávět i s odstupem a místy s humorem. Právě tahle schopnost mluvit o nejtěžším období bez patosu otevírá celý rozhovor a nastavuje jeho tón, totiž že psychóza není nesmysl, ale svým způsobem srozumitelná zkušenost.
Celý rozhovor s Jindřichem Jašíkem o tom, jak vypadá schizofrenie zevnitř, proč léky nejsou celý příběh a co se v péči o duševní zdraví osvědčuje jinde, si poslechněte v podcastu Moje psychologie.
Bludy máme skoro všichni
Jednou z myšlenek, které se v jeho knize i v rozhovoru vracejí, je tvrzení, že bludy máme skoro všichni a že hranice mezi běžnou lidskou myslí a tím, čemu říkáme psychóza, není tak ostrá, jak se zdá. Podle Jašíka nejde o to popřít, že člověk v krizi trpí, ale o to nedělat z lidí s diagnózou jiný živočišný druh. Schizofrenii v knize popisuje mimo jiné jako důsledek nespokojenosti se životem a velkou roli v ní přisuzuje představivosti.
Přidejte si nás na Googlu mezi oblíbené weby!
S tím souvisí i otázka jazyka, kterou v rozhovoru nevynechává. Sedí jemu samotnému slovo nemoc, nebo dává přednost jinému pojmenování toho, čím prošel? Jašík tu zůstává opatrný a nehledá líbivou nálepku, spíše upozorňuje, že každé pojmenování s sebou něco nese a že diagnóza umí být současně úleva i břemeno.
Vysazení léků jako krok na vlastní riziko
Nejcitlivější část rozhovoru se týká léků. Jašík po hospitalizaci postupně vysadil veškerou medikaci a sám si tehdy dal podmínku, že pokud se pokus nepodaří napoprvé, víckrát to zkoušet nebude. Mluví o tom, v čem přesně spočívá jeho kritika medikace, totiž že léky podle něj přinášejí úlevu a někomu zachraňují život, ale potíže nevyléčí, pouze potlačí jejich projevy, a o nežádoucích účincích se přitom mluví málo.
Stejně důrazně ale opakuje, že na vysazování léků nemá být nikdo sám. Jašík zdůrazňuje, že člověk potřebuje dozor, kterému věří více než sobě a svým představám, a že jde o krok na vlastní riziko.
Posun nastal i v jeho vlastním pohledu. Zatímco první kniha vycházela hlavně z osobní zkušenosti, k druhé, nazvané Psychiatrické maximum, ho přivedlo šest let přímé práce s lidmi s psychiatrickou zkušeností. V ní píše, že psychiatrické symptomy mohou být normální reakcí na nenormální události a že trauma je společné skoro všem lidem s diagnózou. Přiznává také, že tisíce hodin s klienty jeho původní obraz nejen potvrdily, ale i zkomplikovaly a že narazil na situace, kde jeho přístup nefungoval tak, jak si představoval.
Dialog ja stejně důležitý jako péče odborníků
Své nejsilnější profesní ukotvení našel Jašík v přístupu Otevřený dialog, který vznikl v západním Finsku a dnes se používá ve více než třiceti zemích. Vysvětluje ho tak, aby si ho představil i člověk, který pojem slyší poprvé. Tým se schází s člověkem v krizi i s jeho blízkými, často přímo u nich doma a brzy po vypuknutí krize se společně a beze spěchu hledá pochopení toho, co se právě děje.
Na svém webu Jašík píše, že možná není potřeba více odborníků, ale více dialogu. Nejde o to zrušit odbornost, ale o to vrátit do péče vztah a společné rozhodování. Jde hlavně o to, aby člověk nebyl jen pasivním příjemcem léčby. Jednou z klíčových hodnot přístupu je takzvaná tolerance nejistoty, tedy schopnost nehnat se hned k diagnóze a rychlému řešení.
V oblasti, kde je Otevřený dialog dostupný plošně, se popisují kratší hospitalizace, nižší spotřeba léků a vyšší návrat lidí do běžného života. Jašík sám prošel výcvikem u Marka Hopfenbecka a z dialogického přístupu čerpá dodnes, nejen jako facilitátor, ale i jako lektor.
Zdroj: autorský článek
