JOMO = joy of missing out: Jak jsem začala promeškávat s radostí
Léto je obdobím, kdy zostřeně vnímáme, kam mizí peníze, ale i kam mizí náš čas. Zatímco internet v nás vyvolává pocit, že musíme být neustále v obraze, teď je nejlepší chvíle zjistit, jaké to je něco záměrně promeškat.
„Děti rozlítaný po táborech a prázdninový vítr v peněžence, znáš to,“ shrnul pro mě esenci začátku července kamarád, když jsem se chtěla informovat, zda se mu dobře žije. Následovalo obligátní „Co ty?“ a já mu v rychlosti vyklopila poslední novinky. Znáte to, vlastně se mám na povrchu úplně stejně. Pokud také žijete sami, tábor pro dítko možná utáhnete, ale na únik z města pro sebe už vám nezbyde. Pomalejší tempo léta ale nabízí možnost, tak nějak se zotavit po svém.
I dovolená ve vlastním bytě má tu výhodu, že si nemusíte nařizovat budík a já se kromě toho rozhodla, že si dám co největší pauzu od sociálních sítí. Teda, nemusela jsem se nějak rozhodovat, na Facebook už chodím jenom tehdy, když potřebuju něco na někoho vyšťourat, ale Instagram mě vlastně ještě baví. Naučila jsem se tam konzumovat také zprávy, které se dají oproti klasickému formátu pohodlně scrollovat z prava doleva. Zpravodajské kanály jsou ale jedním z faktorů, které se mohou podílet na pocitu FOMO, aneb strachu z toho, že něco promeškáme.
Na konec internetu se nikdy doscrollovat nedá, takže promeškat můžeme vlastně úplně všechno. Po jedné zprávě přichází další, pak memy, které reagují na poslední politickou kauzu, nebo nejnovější promo fotografie k novému filmu, parodická videa na ony fotografie a tak dále. Zatímco chceme zůstat co nejvíce v obraze, minuty se mění v hodiny a náš informační pocit nasycení se rozpouští. Je těžké přestat, když nám může zrovna ve chvíli odlogování uniknout, co zase „kváknul“ nejvyšší představitel jednoho z nejvyspělejších států, jak to zamává s ekonomickou situací a co si o tom myslí anonymní boti v komentářích.
Sladké sny
Je to už pár let, co jsem zažila vyhoření a od té doby jsem se snad pořádně nevyspala. Melatonin, přášky na předpis, aromaterapie, čtení, rituály… jmenujte cokoliv, všechno jsem to vyzkoušela. Dovolenou jsem se proto rozhodla věnovat právě spánku. Musím říct, že mít na druhý den doslova nula povinností, dokáže s nespavostí divy, alespoň pro mě. Nula povinností také znamená i nulová potřeba průběžně kontrolovat mobil. Odpojení od online světa mě nestálo vlastně žádnou námahu nebo detoxikační program, který bych musela následovat. Informovaná jsem zůstala i bez interentu, protože se ještě stále prodává tisk.
Ale svých „starostí“ jsem i bez mobilu měla dost. Nakrmit kočky, procházky po městě, knížky nebo imerzivní román, který se tváří jako hra, ale v podstatě jde o převlečenou knihu. Poněkud starší adventura Kentucky Route Zero mě i přes svůj dystopický scénář a zneklidňující vize naladila na úplně jiné tempo. Tempo, ve kterém nemůžu nic pokazit, přestože si dám trochu na čas a vychutnám si vzácný moment klidu, aniž bych se zabývala něčím „důležitým“.
JOMO = joy of missing out, je opak FOMO. Radost, že vám právě možná „něco“ uniká. Vždyť co je důležitějšího než vyrovnanost bez spěchu, čas pro sebe nebo možnost usínat bez úzkostí. Jedno klasické meme říká, že asi nikdo na smrtelné posteli nebude litovat toho, že byl v životě málo na internetu. Možná bychom měli cítit FOMO spíš tehdy, když nám místo neustálého vědění, lajků, zábavy a zaneprázdněnosti, na kterých si ulítáváme, unikají právě chvíle úplného klidu a pohody. Já ty svoje proměnila ve sladkých deset hodin bez probouzení. O tom se mi ještě do nedávna opravdu ani nesnilo…
