Workoholismus: Závislost, za kterou sklidíte potlesk
Trávíte v práci dvanáct hodin denně, byť nemusíte, a po příchodu domů neustále přemýšlíte nad nedokončenými úkoly? Možná jste už překročili hranici a vaše úsilí se proměnilo ve workoholismus.
Workoholismus je zvláštní druh závislosti. Na rozdíl od té na alkoholu nebo drogách za něj totiž zpočátku velmi pravděpodobně získáte společenské uznání, poplácání po ramenou a finanční odměnu. Přitom se mnohdy hovoří o tom, že workoholismem může trpět až 14% pracující populace, přičemž nejohroženější jsou lidé na náročných manažerských pozicích a ti, kteří mají vysoké nároky sami na sebe.
Pracovitost, nebo únik z reality?
Určit, kde je zdravá hranice, může být složité. Psychologové často rozlišují mezi zdravým pracovním nadšením a skutečným workoholismem. Zatímco nadšený pracovník pracuje tvrdě, protože ho úkoly baví a naplňují, workoholik pracuje z vnitřního nutkání a kompulzivního tlaku.
Typickým znakem je, že když zrovna nepracuje nebo neodpovídá na e-maily, cítí obrovskou úzkost, neklid a pocity viny. Jak upozorňuje Petr Popov, primář sanatoria Libella, klíčovým indikátorem je ztráta reálné efektivity.
„Workoholismus je něco, co už se nepovažuje za produktivní," vysvětluje. „Když někdo hodně pracuje, je efektivní, neničí ho to a dává mu to nějaký smysl, nejedná se o workoholismus. Ten začíná až ve chvíli, kdy člověk pracuje čím dál víc, ale efekt, a často ani finanční odměna, se nezvyšuje."
Pokud tedy pracujete od rána do večera, neustále překračujete své vlastní termíny, ale vaše reálné výsledky se nezlepšují, měli byste zpozornět. Zvláště pokud se vaše práce stává štítem před vnějším světem. „Pro zjištění, jestli se jedná o zdravé chování, nebo o workoholismus, je důležitá odpověď na otázku: Proč to ten člověk vlastně dělá? Utíká od něčeho? Co mu práce dává a zdali nenahrazuje něco, co třeba není ochoten, schopen nebo připraven získávat nějak jinak," dodává psychiatr Popov.
Jak rozpoznat workoholismus
Neexistuje žádná magická kalkulačka, která by řekla, že 9 hodin práce je v pořádku, a 10 hodin už je závislost. Problémem workoholismu totiž není jen samotný čas strávený v kanceláři, ale neschopnost takzvaně vypnout hlavu.
Odborníci tento stav nazývají afektivní ruminací, tedy neustálým vnitřním přežvykováním pracovních problémů, a to i o víkendech a dovolených. Workoholismus se pak typicky rozvíjí ve třech fázích:
- Časné stadium, ve kterém člověk neustále myslí na práci, rutinně a dobrovolně dělá přesčasy a odmítá si brát dovolenou, ovšem stále to dokáže „racionálně vysvětlit".
- Střední stadium, během kterého dochází k narušení spánku a tělesnému vyčerpání. Společenský život se vytrácí a pokusy o zvolnění tempa jsou slabé a krátkodobé. Objevují se okénka v paměti a koukání do prázdna.
- Během pozdního stadia pak už přicházejí vážné zdravotní problémy. Tělo kapituluje pod tlakem chronického stresu, nezřídka také nastupuje vysoký krevní tlak, těžké deprese, bolesti zad či hlavy a zvyšuje se i riziko infarktu nebo mozkové mrtvice.
Podle primáře Popova je jednoznačným varovným signálem dopad na zbytek vašeho světa dávno předtím, než tělo zkolabuje. „Je zásadní si položit otázku, jestli vám vaše pracovní nasazení zasahuje do jiných důležitých součástí života. Práce je určitě hodně důležitá, ale pokud zasahuje do života dalším lidem, kteří jsou pro nás důležití, pak už můžeme mluvit o problému," shrnuje.
Brána k dalším závislostem
Ačkoli workoholik nepřijde domů opilý, jeho chronická nepřítomnost (ať už fyzická, nebo mentální) a neustálé pohlcení sebou samým mají na vztahy devastující vliv.
Z normálního člověka se postupně stává jedinec posedlý kontrolou. Bývá netrpělivý, podrážděný a prožívá záchvaty hněvu kvůli banalitám. Rodina, přátelé a partneři se cítí odsunuti na druhou kolej. Následkem je povrchní komunikace, emocionální prázdnota, nedostatek intimity a často i rozpad vztahů. Workoholik nakonec zůstává sám, izolovaný ve svém výkonnostním vakuu.
Závislost na práci navíc není konečnou stanicí. Člověk jede nadoraz, nerespektuje své limity a systém se dříve či později zadrhne. Bohužel, aby toto vražedné tempo udrželi, sahají mnozí závislí po nebezpečných berličkách.
„Běžné je, že když člověk přesáhne nějakou svoji hranici, přijde útlum. Jenže workoholici jsou lidé, kteří když nemají dostatečné množství nějakého stimulu, nejsou schopni normálně fungovat. Proto časem sáhnou i po jiných látkách," varuje psychiatr.
A co lidé závislí na práci volí nejčastěji? Nejprve jde o obrovské množství energetických nápojů plných cukru a kofeinu, posléze se mohou přidat naopak léky na spaní a často i tvrdé stimulanty.
„Spousta lidí, se kterými jsem se bavil, mi říkala:,Vzal jsem si kokain, byl jsem schopen pracovat dlouho do noci, měl jsem výsledky, byl jsem chválený a měl jsem peníze. Jenže pak přišel obrovský problém, protože dávka přestala stačit. Tak ji klienti zvyšovali, a jejich koncentrace se naopak začala zhoršovat," ilustruje reálné případy ze své praxe primář Popov. Původní snaha o vyšší produktivitu se nakonec rychle mění ve smrtící kombinaci vícero závislostí najednou.
PRÁCI NEJDE ÚPLNĚ ODLOŽIT
Jak ale vypadá léčba workoholismu, když práci nemůžete odložit stejně jako láhev alkoholu? Stejně jako u závislosti na mobilních telefonech se využívá takzvané kontrolované užívání. Součástí léčby je proto hluboká analýza vlastního chování a emocí. Pacienti se musí naučit rozpoznat takzvané spouštěče konkrétní situace, strachy nebo lidské interakce, které je nutí utíkat k práci nad rámec zdravé míry. Učí se znovu striktně plánovat svůj čas (a to včetně času na odpočinek a koníčky, který je pro workoholiky často spouštěčem pocitů viny) a hledají alternativy k řešení krizí. Cílem terapie není udělat z dravého manažera nezaměstnaného lenocha, ale znovu zařídit, aby pro něj práce nebyla patologickým útěkem před životem.
zdroj: autorský článek
