Rozdíl mezi tolerancí a respektem: Proč nestačí druhé jen snášet
Tolerance se ptá, kolik odlišnosti dokážeme snést, respekt se ptá, jaký svět dokážeme sdílet. Abychom respektovali druhého člověka, nemusíme se vzdát svého názoru a schvalovat každé chování, ale pozorně ho vnímat a nestigmatizovat. Není to snadná disciplína, jenže díky ní se nám bude lépe „dýchat“.
Tolerance bývá často představována jako morální alfa a omega, něco, bez čeho se neobejdeme. Říkáme, že tolerujeme odlišnost, tolerujeme nesouhlas, tolerujeme jiné životní styly, tolerujeme lidi, jejichž hodnoty, těla, identity, náboženství, politické názory nebo způsoby lásky se nepodobají těm našim.
VIDEO TIP: Proč queer lidem nestačí „obyčejná" terapie?
Tolerance se vztahuje i k LGBTQ+ komunitě. Mnoho queer lidí velmi dobře ví, co znamená být „tolerován“, mít dovoleno existovat, možná být dokonce právně chráněn, a přesto být stále vnímán jako rušivý prvek, předmět debaty, problém nebo symbol společenského úpadku.
Přidejte si nás na Googlu mezi oblíbené weby!
Téma je však širší než sexualita nebo gender. Tolerance se stala jedním z ústředních psychologických a politických dilemat naší doby. Žijeme ve společnostech, které nás často vyzývají, abychom se navzájem tolerovali, a zároveň nám poskytují stále méně podmínek, v nichž bychom se mohli skutečně respektovat.
Jsme zasazeni do systémů, v nichž jsme porovnávání, hodnoceni, vyčerpáváni, polarizováni a izolováni. Následně se po nás žádá, abychom byli civilizovaní... Jak však můžeme rozumět rozdílu mezi respektem a tolerancí, zatímco žijeme v institucích, ve kterých se reálné či opravdové setkání stává muškou jenom zlatou?
Toleruji, ale neměním se
Tolerance může být udělena shora. Respekt nikoli. Tolerovat znamená přinejmenším zdržet se toho, abychom ničili, umlčovali, vyháněli nebo trestali. To není málo. Při pohledu do učebnic historie může být tolerance dějinným úspěchem. V rodinách, na pracovištích, ve školách a ve společnosti obecně, kde byla odlišnost trestána, má tolerance i potenciál zachraňovat životy.
Tolerovaný člověk je závislý na trpělivosti toho, kdo toleruje. Jeho místo je podmíněné.
Filozof Rainer Forst ukazuje, že tolerance je morálně nejednoznačná. Pro některé je výrazem vzájemného respektu navzdory hlubokým rozdílům, pro jiné však zůstává postojem povýšeným, blahosklonným či dokonce represivním. Můžeme tolerovat něco, co stále považujeme za méněcenné. Můžeme tolerovat druhého a přitom si ponechávat moc rozhodovat o podmínkách jeho přijatelnosti.
Respekt začíná jinde. Neptá se: „Dokážu snést tvou existenci?“ Ptá se: „Dokážu tě uznat jako někoho, jehož život má význam zevnitř, jehož hlas má váhu, jehož důstojnost není udělována mým souhlasem?“
Právě proto se tolerance tak snadno stává jemnou formou hierarchie. Tolerovaný člověk zůstává závislý na trpělivosti toho, kdo toleruje. Jeho místo ve světě je podmíněné. Smí se objevit, ale pouze tehdy, objeví-li se správným způsobem, ne příliš rozzlobený, ne příliš zraněný, ne příliš viditelný, ne příliš náročný, ne příliš odlišný. „Tolerujeme vás“ může znít velkoryse. Ale skrytě v sobě může nést jinou větu: „Nechtějte po nás, abychom se změnili.“
Politická teoretička Wendy Brown přesvědčivě ukazuje, že tolerance v sobě často obsahuje averzi. V moderních liberálních společnostech může tolerance fungovat méně jako skutečná rovnost a více jako způsob řízení neoblíbené odlišnosti. Tolerovaná skupina je označena jako odlišná. Tolerující většina zůstává neoznačená, univerzální, normální. V tomto smyslu tolerance nutně nepřekonává stigma. Někdy ho pouze zdvořile organizuje.
Psychoterapie nás učí tutéž lekci v intimnější rovině. Žádný klient nepřichází do terapie s nadějí, že bude pouze tolerován. Člověk v bolesti nepotřebuje terapeuta, který ho mlčky snáší. Potřebuje vztah, v němž může být skutečně potkán. I proto si přeji, aby klienti a pacienti co nejčastěji zažívali postoj bezpodmínečného pozitivního přijetí, nevlastnické, neodsuzující přijetí člověka. Neznamená to schvalovat každé chování. Neznamená to opustit hranice. Znamená to, že lidskost daného člověka není postavena před soud a hodnocení.
Tolerance říká: „Dovolím vám být tady navzdory tomu, co si o vás myslím.“ Respekt říká: „Vaše přítomnost mění pole mezi námi. Musím na vás odpovědět jako na rovnocenného druhého člověka.“
V terapii tento rozdíl poznáme téměř okamžitě. Klient cítí, když je patologizován, řízen nebo pouze profesionálně snášen. A stejně tak cítí, když je terapeut skutečně přítomen. Respekt není sentimentalita. Není to měkkost. Je to etická disciplína pozornosti. Vyžaduje, abychom druhého člověka neredukovali na diagnózu, kategorii, symptom, politickou nálepku, sociální identitu nebo jediný příběh.
Sociolog Erving Goffman ukázal, že stigma funguje právě skrze takovou redukci. Člověk se stává sociálně „poškozeným“ tehdy, když jeden jeho atribut začne určovat, jak ho ostatní vidí. Celý člověk mizí za označením. Tolerance ho může pustit do místnosti, a přitom stále jako prioritu vnímat ono označení. Respekt to nedělá, pokouší se obnovit celého člověka.
Respekt není souhlas
Demokracie bývá často mylně chápána jako systém, v němž pouze tolerujeme názory druhých. Demokracie však nemůže přežít jen na toleranci. Vyžaduje náročnější praxi, uznání, že druzí lidé, včetně těch, s nimiž nesouhlasíme, jsou spolutvůrci sdíleného světa.
Filozofka Hannah Arendt nechápala politiku jednoduše jako správu, zákon nebo hlasování, ale jako prostor, v němž se lidé objevují jedni před druhými prostřednictvím řeči a jednání. V jejím pojetí je pluralita základní podmínkou politického jednání. Jsme si dost podobní na to, abychom si mohli rozumět, a zároveň dost odlišní na to, abychom řeč vůbec potřebovali.
Jak jsme na tom dnes? Máme sice mnoho systémů, které spravují populace, ale méně prostorů, v nichž se lidé mohou jeden druhému zjevovat jako osoby. Máme sice platformy, procedury, trhy, volby, ukazatele výkonu, byrokracie, diskusní sekce a veřejné služby, ale máme sdílený svět?
Filozof Václav Němec v knize Kacířské eseje o budoucnosti svobody a demokracie přemýšlí o krizi současné demokracie, včetně vzestupu populismu, oligarchické moci, nesystémových politických sil a hlubších problémů demokratického modelu propojeného s kapitalismem. Jeho obava nespočívá pouze v tom, že je demokracie ohrožována zvenčí. Demokracie je oslabována také zevnitř, tehdy, když se svoboda stává formální, instituce sice zůstávají zachovány, ale živá podstata demokratického života se vytrácí. Společnost může uchovávat jazyk práv, a přitom ztrácet návyky vzájemného uznání.
Nebezpečím každé doby pak je, že systémy mohou snadněji garantovat procedury než kultivovat respekt. Ústava může chránit rovná práva; pracoviště může deklarovat diverzitu; škola může používat inkluzivní jazyk; nemocnice může zveřejnit etické standardy; firma může slavit Pride Month. Na těchto věcech může záležet. Žádná z nich však automaticky nevytváří respekt. Instituce se někdy naučí plynně mluvit jazykem inkluze, a přitom zůstávají emočně, ekonomicky i vztahově lhostejné. Nejde tedy pouze o otázku postojů. Respekt závisí na podmínkách, které činí životy žitelnými.
Antropoložka Judith Butler zmiňuje politicky vytvářené situace, v nichž jsou některé životy více vystaveny zranění, opuštění, neviditelnosti nebo násilí než jiné. Společnost může lidi symbolicky tolerovat, a přitom selhávat v podpoře materiálních podmínek jejich existence. Může říkat „jste vítáni“, zatímco bydlení zůstává nedostupné, zdravotní péče nepřístupná, veřejný prostor nebezpečný nebo veřejná řeč ponižující. Proto musí být respekt víc než laskavost. Institucionálně se ptá, čí zármutek je uznáván? Čí vyčerpání je normalizováno? Čí tělo je chráněno? Čí jazyk je zesměšňován? Čí práce je neviditelná? Čí utrpení je považováno za soukromý problém a čí utrpení se stává veřejnou krizí?
LGBTQ+ komunita nabízí jeden viditelný příklad, ale není jediný. Migranti, samoživitelé a samoživitelky, staří lidé, lidé se zdravotním postižením, lidé žijící v chudobě, národnostní menšiny, neurodivergentní lidé, lidé s duševním onemocněním a mnozí další mohou být oficiálně tolerováni, a přitom prakticky nerespektováni.
Mohou být zahrnuti jako kategorie, a zároveň vyloučeni jako osoby. Právě proto by slogan „tolerance není respekt“ neměl být chápán jako požadavek neustálého souhlasu. Respekt není souhlas. Není to ideologická konformita. Ve skutečnosti je respekt nejvíce zapotřebí právě tam, kde souhlas chybí. Respektovat někoho neznamená vzdát se vlastního úsudku. Znamená to odmítnout pokušení odlidštit druhého v samotném procesu posuzování.
Když se nesouhlas mění v odpor
To je v současných společenských zřízeních nesmírně důležité, protože nesouhlas se stále častěji proměňuje v morální odpor. Druhý se nemýlí jen věcně; je hloupý, nebezpečný, nakažený, zmanipulovaný, zlý. Sociální sítě tento psychologický mechanismus zesilují. Odměňují rychlost, rozhořčení, zjednodušování a veřejné zostuzování. Usnadňují nám setkávat se s druhými jako s fragmenty: větou, obrazem, postojem, provokací. Reagujeme dřív, než vnímáme. Klasifikujeme dřív, než nasloucháme.
Z psychologického hlediska je to pochopitelné. Lidské bytosti nejsou racionální stroje. Jsme tělesné, zranitelné bytosti vytvářející skupiny. Hledáme sounáležitost, bezpečí a smysl. Když se společnosti stávají úzkostnými, nerovnými a nestabilními, lidé se často stahují do „kmenů“ vyznávajících určitou morálku. Svět se snáze snáší, pokud lidi v něm rozdělíme na čisté a nečisté, osvícené a zaostalé, oběti a nepřátele. Demokracie však začíná umírat ve chvíli, kdy si občané už nedokážou představit, že lidé mimo jejich skupinu jsou stále plně skuteční.
Ve své teorii uznání filozof a sociolog Axel Honneth zmiňuje, že se lidé stávají sami sebou prostřednictvím vztahů uznání, lásky, práv a sociální úcty. Potřebujeme intimní uznání, abychom rozvinuli základní sebedůvěru; právní uznání, abychom mohli vystupovat jako osoby s právy; a sociální uznání, abychom cítili, že na našem přínosu záleží.
Společnost, která v uznání selhává, nevytváří pouze nespravedlnost, ale také ponížení. A ponížení je politicky nebezpečné. Hromadí se. Hledá výraz. Může být mobilizováno demagogy. To je jeden z důvodů, proč má populismus tak silný emoční náboj. Často promlouvá k lidem, kteří se cítí nevidění, zesměšňovaní, vytlačení nebo morálně opovrhovaní. Ne všechny křivdy jsou oprávněné a ne všechny politické projevy křivdy si zaslouží podporu. Pocit nerespektu je však prostě politicky výbušný. Když lidé uvěří, že jsou elitami, institucemi nebo kulturní většinou pouze tolerováni, mohou se obrátit proti samotným demokratickým normám, které se jim začnou jevit jako masky pohrdání.
Je snadné mluvit o respektu mezi rovnými. Mnohem těžší je praktikovat respekt tam, kde jeden člověk disponuje zdroji a druhý musí žádat o pomoc; kde jeden mluví úředním jazykem a druhý s ním zápasí; kde jedno tělo zapadá do normy a jiné je vnímáno jako problém; kde jedna profese požívá prestiž a jiná zůstává neviditelná. Zde se setkává psychologie se sociologií. Nedostatek respektu zraňuje self, ale není to pouze soukromé zranění. Je sociálně vytvářené. Dítě, které je neustále opravováno, ale málokdy vyslyšeno, se něco učí o svém místě ve světě. Pacient, s nímž je zacházeno jako s případem, nikoli jako s člověkem, se něco učí o svém těle. Občan, o jehož komunitě se mluví pouze jako o riziku, se něco učí o demokracii. Pracovník, jehož práce je nezbytná, ale jehož důstojnost je ignorována, se něco učí o morální struktuře společnosti.
O naivitě a hranicích
Respekt není jednoduše emoce. Je to sociální praxe. Je zabudován do tónu hlasu, architektury, práva, času, mzdy, reprezentace, naslouchání, dotyku, jazyka a paměti. Ukazuje se v tom, zda lidé musí prosit o to, co jiní dostávají jako samozřejmost, také v tom, kdo je přerušován, komu se věří, kdo je kontrolován, kdo je diagnostikován, kdo je chráněn, kdo je obviňován a kdo je oplakáván.
Respekt nevyžaduje naivitu. Některým činům je třeba se postavit. Některé hranice musí být pevné. Některé formy řeči poškozují veřejný život. Některé politické projekty jsou antidemokratické. I samotná tolerance má své meze. Žádná demokracie není povinna tolerovat hnutí, která usilují o zničení rovné důstojnosti druhých. I odpor může být veden způsoby, které lidský svět buď zachovávají, nebo ničí.
Rozdíl je patrný v jazyce. Když nesouhlasíme s respektem, kritizujeme tvrzení, činy, instituce a důsledky. Když respekt opustíme, útočíme na lidskou stránku druhých lidí. Říkáme, že jsou „havěť, paraziti, degeneráti, sněhové vločky, fašisté, zrádci, zvířata, nepřátelé lidu“. Takový jazyk není nikdy pouze expresivní. Připravuje naše vnímání. Učí nás vidět některé životy jako méně hodnotné. Dříve, než druhého zařadíme do nějaké kategorie, dříve, než mu porozumíme, dříve, než s ním souhlasíme nebo nesouhlasíme, jsme už osloveni jeho zranitelností.
Respekt nelze zcela delegovat na systémy. Potřebujeme zákony, práva a ochranu. Bez nich se výzvy k respektu stávají sentimentálními a slabými. Zákon však může vytvořit pouze podlahu, nikoli celý dům. Systém může zakázat diskriminaci; sám o sobě však nenaučí lidi, jak se navzájem vidět. Politika může vyžadovat inkluzi; nezaručí však vzájemnou přítomnost. Demokracie může organizovat volby; nepřežije však, pokud občané ztratí schopnost sdílet svět s těmi, které si sami nevybrali.
Respekt jako každodenní disciplína
Můžeme zpomalovat naše soudy. Neopouštět úsudek, to ani není možné, ani nežádoucí, ale oddálit potěšení z okamžité klasifikace. V psychoterapii se učíme, že první příběh je jen zřídka celý příběh. Symptomy mají své dějiny. Obrany kdysi něco chránily. Hněv může zakrývat zármutek. Stažení se může zakrývat stud. Strnulost může zakrývat strach. Totéž platí společensky. Za mnoha veřejnými postoji stojí zranění, loajalita, ponížení, naděje a zděděná vyprávění.
Můžeme odlišovat důstojnost od souhlasu. Společenská atmosféra a kultura nám musí umožnit říct „hluboce s tebou nesouhlasím, a přesto ti neodepřu lidskost“. Můžeme se taky ptát, zda naše instituce vytvářejí podmínky pro skutečnou účast s „tolerovanými“. Mluví se o nich, nebo mohou mluvit? Jsou symbolicky reprezentováni, nebo mohou ovlivňovat rozhodnutí? Můžeme věnovat pozornost materiálním podmínkám. Společnost nemůže tvrdit, že lidi respektuje, a zároveň je nechávat bez bezpečí, přístřeší, zdravotní péče, vzdělání, hlasu. Potřebují podporu. Důstojnost potřebuje infrastrukturu.
Respekt spočívá v tom, zda nasloucháme, aniž bychom si už připravovali protiútok; zda připouštíme složitost; zda odmítáme ponižování jako zábavu; zda se dokážeme omluvit; zda dokážeme zůstat zvědaví, když se cítíme ohroženi. Tolerance se ptá, kolik odlišnosti dokážeme snést. Respekt se ptá, jaký svět dokážeme sdílet.
Zdroj: autorský článek, autor je psychoterapeut a psycholog
