Neustále na někoho čekáte? Co to vypovídá o vašich vztazích a jak to změnit
Čas všem ubíhá stejně, přesto se někdy setkáváme s lidmi, kteří dávají najevo, že ten jejich je důležitější než ostatních. Ruší domluvené schůzky, přicházejí pozdě nebo očekávají, že se jim budeme neustále přizpůsobovat. Vedle takového chování se snadno cítíme méně důležití a znejistění, aniž bychom přesně věděli proč.
Čas je zvláštní měna. Nikdo z nás ho nemá nazbyt, nikdo ho neumí vrátit a každý ho dostává ve stejném základním přídělu. Přesto se v každodenním životě znovu a znovu setkáváme s lidmi, kteří se chovají, jako by jejich čas měl vyšší hodnotu než čas ostatních. A často dávají otevřeně najevo, že oni jsou ti důležitější, vytíženější, nenahraditelnější.
Vedle takových lidí se snadno cítíme menší, méně důležití, jako by náš čas nebyl dost hodnotný na to, aby s ním bylo zacházeno s respektem. Pocit, který v nás jejich chování zanechává, bývá velmi osobní. Je to pocit, že nejsme dost důležití.
VIDEO TIP: Jaký vliv má haló efekt na obrázek, který si o lidech děláme?
Zvlášť bolestivé je, když se tento problém objevuje v blízkých vztazích. Partner, který neustále pracuje, ruší společné plány nebo očekává, že se mu přizpůsobíme, může působit, že vztah u něj stojí až na druhém místě. Často se pak snažíme „zasloužit si" jeho čas, místo toho, abychom si uvědomili, že vzájemný respekt by měl být samozřejmostí.
Podobné je to i v rodině nebo mezi přáteli. Pokud jeden člověk dlouhodobě určuje tempo a ostatní se přizpůsobují, vzniká nerovnováha, která se dříve či později projeví. Buď v tiché nespokojenosti, nebo v otevřeném konfliktu.
„Toho, že mě lidé využívají, protože z nějakého důvodu žijí v bludu, že mám času na rozdávání, jsem si všimla už dávno. Někdy bývá argumentem to, že nemám děti, a tak se přece můžu věnovat organizaci společných aktivit já. Jenže i já mám přece svůj život, zájmy a především práci, a to jako by neexistovalo. Zde je jeden příklad za všechny. Bavila jsem se s kamarádkou o cestování a o tom, že jsem viděla na internetu spoustu výhodných letenek, které mě zaujaly, ale bohužel zrovna na období, které se mi nehodí. Kamarádka mi na to řekla, ať jí tyto akce posílám, že by ji to zajímalo. Odpověděla jsem, že přece ona sama může na sociálních sítích sledovat profily, kde nabídky akčních letenek neustále naskakují, načež mi odvětila, že ona nemá čas to sledovat. Nevím, jak vůbec přišla na to, že já čas mám a ještě jí to budu posílat. Jsou lidé, kteří si za tyto služby nechávají platit a já to mám dělat zadarmo a ještě s naprostou samozřejmostí? V té chvíli jsem nezvládla vhodně zareagovat, ale když jsem se nad situací později zamyslela, musím říct, že mě ta drzost zpětně až zarazila. A takové momenty se mi s okolím dějí často," svěřuje se pětatřicetiletá Monika.
Proč někteří lidé nerespektují čas druhých?
Z psychologického hlediska se za tímto chováním často skrývá víc než jen špatná organizace času. Někteří lidé si skrze kontrolu času druhých posilují vlastní hodnotu. Pokud druzí čekají, přizpůsobují se, omlouvají se a ustupují, vzniká nerovnováha, která dotyčnému potvrzuje jeho důležitost. Čím víc lidí se mu podřizuje, tím silnější může mít pocit vlastní výjimečnosti. Existují i lidé, kteří si nejsou jistí sami sebou a skrze nadřazování se snaží zakrýt vlastní nejistotu.
„Nejde přitom vždy o skutečné vytížení, ale spíše o signál „já jsem ten, kdo určuje pravidla“. Za tímto chováním bývá skrytá nejistota, strach ze ztráty kontroly nebo hluboce zakořeněná představa, že respekt se musí vynutit, nikoli přirozeně získat. Člověk, který si je svou hodnotou skutečně jistý, ji většinou nepotřebuje potvrzovat tím, že znevažuje čas ostatních. To samozřejmě neplatí tam, kde existují objektivní důvody k tomu, přistupovat k času dvou lidí rozdílně," říká Ing. Lucie Lamačová, Ph.D., mediátorka, lektorka a facilitátorka ze společnosti ET PACTUM.
Narcistické rysy a manipulace: Kdo nejčastěji devalvuje váš čas?
S devalvací času druhých se často setkáváme u lidí s narcistickými rysy, nejde ale jen o extrémní případy. Často jde o běžné typy osobností, s nimiž se potkáváme v práci i v osobních vztazích.
Mohou to být nadřízení neustále měnící plány a očekávající okamžitou reakci, partneři, kteří berou naši dostupnost jako samozřejmost, nebo přátelé, ozývající se jen tehdy, když se jim to hodí a něco potřebují. Společným rysem bývá přesvědčení, že jejich potřeby mají přednost před potřebami ostatních.
Typické také je, že tito lidé velmi citlivě reagují ve chvíli, když se k ním někdo zachová stejně. Zpoždění, odmítnutí nebo změnu plánů vnímají jako osobní útok, což naznačuje, že nejde o skutečný nedostatek času, ale o nerovnováhu moci ve vztahu.
Pokud mají pocit, že čas druhých mohou řídit, cítí se jistě, jakmile však druhá strana začne chránit ten svůj, objevuje se podrážděnost nebo odpor. Tento moment bývá často důležitý pro pochopení, jak je vztah nastavený.
Jak neúcta k času vyvolává pocity méněcennosti
Ne náhodou ve vás z takového přístupu vzniká pocit méněcennosti. Když někdo opakovaně dává najevo, že náš čas není důležitý, podkopává tím naši sebehodnotu. Čas totiž není jen praktická veličina, ale i symbol.
Pokud někdo nerespektuje náš čas, často tím, vědomě či nevědomě, vysílá signál, že nerespektuje nás. Vedle takových lidí se často začínáme cítit méněcenní, protože jejich chování postupně narušuje náš pocit rovnosti. Tlačí-li nás do role čekajícího, přizpůsobujícího se a omlouvajícího se, zatímco on to nedělá, vzniká v nás dojem, že naše potřeby nejsou legitimní.
„Tento pocit se časem může proměnit v přesvědčení, že obtěžujeme, když si dovolíme chtít respekt, nebo že bychom měli být vděční za jakýkoli drobný prostor, který nám někdo věnuje. Nejde však o objektivní pravdu, ale o psychologický dopad dlouhodobého nerespektu. Často si to mnoho těch, kteří ustupují, ani neuvědomuje, jen se necítí v těchto situacích komfortně. Přijímají roli „toho druhého" a zvyknou si na ni. Nejedná se však o zdravý vzorec vztahu," tvrdí Lucie Lamačová.
Dlouhodobý život vedle lidí, kteří neustále zdůrazňují hodnotu svého času na úkor druhých, může mít podle mediátorky vážné psychologické dopady. Člověk se může naučit potlačovat své potřeby, podceňovat svou hodnotu a žít v neustálém napětí.
Postupně se může stát, že začne sám sebe vnímat jako méně důležitého, a začne se k sobě chovat stejně nerespektujícím způsobem, jakým se k němu chovali druzí. To je jeden z nejtišších, ale nejnebezpečnějších důsledků takových vztahů.
Jak si nastavit zdravé hranice a říct „ne“ bez pocitu viny
První cestou ke zlepšení je podle slov mediátorky uvědomění si takové situace jako nezdravé. Druhou potom aktivní práce na změně. Tedy vymezení si vlastních hranic a jejich důsledné dodržování.
Pokud budete situaci komunikovat v klidu a s rozvahou, případné konfrontace či námitky druhého považovat za otázky k vysvětlení nového systému, nemusí se jednat o nic náročného či nepříjemného. Je to vaše cesta k lepším vztahům a vztah tvoří vždy dva. Jinými slovy tím vlastně pomůžete i tomu druhému.
Zdravé nastavení hranic neznamená vytváření konfliktu, ale jasné a klidné pojmenování toho, co je pro nás přijatelné, a co už ne. Když dáváme najevo, že náš čas má hodnotu, není nutné se obhajovat. Stačí mluvit věcně, s respektem a důsledností.
„Hranice nejsou útokem na druhé, ale ochranou sebe sama. Konflikt obvykle nevzniká proto, že hranice existují, ale proto, že si někdo zvykl, že žádné nemáme. A pak nemusí rozumět tomu, proč nastává změna. Vysvětlením, včetně pojmenování pocitu, který vás v těchto situacích doprovází, přispějete k objasnění situace a možné změně," vysvětluje Lucie Lamačová.
Ochrana před manipulací začíná uvědoměním si, že nejsme povinni sloužit cizím potřebám na úkor vlastních. Pokud se ve vztahu opakovaně setkáváme s tím, že náš čas je brán jako samozřejmost, zatímco ten druhý je nedotknutelný, je důležité si položit otázku, zda jde o skutečnou vzájemnost. Manipulativní chování často pracuje s pocitem viny a tlakem na to, že „kdybychom chtěli, čas bychom si udělali".
Jakmile si ale dovolíme říct „ne" bez pocitu viny, ztrácí tento tlak svou sílu. To bývá ovšem pro ty, kteří si navykli přizpůsobovat se, těžký úkol. Vinu cítí, a to je tíží. Je to přirozená reakce. Vyzkoušejte to a sledujte svoje vlastní pocity s tím spojené. V čase se budou měnit. A vy tak budete mít radost z nově nabyté svobody a respektu v rámci vlastních hranic," doporučuje mediátorka.
Sebeúcta na prvním místě
Je ale důležité říct, že ne v každé situaci je upřednostňování vlastního času projevem arogance nebo neúcty. Existují chvíle, kdy je to zcela oprávněné a zdravé.
Typicky jde o situace, kdy má člověk vysokou míru odpovědnosti, nachází se pod tlakem, řeší krizové období nebo pracuje v profesi, kde jeho čas přímo ovlivňuje bezpečí či fungování dalších lidí. Stejně tak je v pořádku dát přednost vlastnímu času ve chvíli, kdy chráníme své duševní zdraví, potřebujeme odpočinek nebo se učíme nastavovat hranice po dlouhém období přizpůsobování se druhým.
Rozdíl mezi zdravým zacházením s vlastním časem a jeho zneužíváním na úkor ostatních spočívá především v respektu. Člověk, který jedná férově, svůj postoj dokáže srozumitelně vysvětlit, nepovyšuje se a bere ohled na to, že čas druhých má stejnou hodnotu jako ten jeho.
Existují situace, zejména v pracovním kontextu, kdy je vnímání času jako vzácného a omezeného zcela oprávněné. Rozdíl mezi zdravým a nezdravým přístupem však spočívá v tom, zda je s touto hodnotou zacházeno s respektem k ostatním.
Zdravé chování se pozná podle jasné komunikace, dodržování domluv a absence nadřazenosti. Nezdravé chování naopak využívá čas jako nástroj moci a znehodnocuje druhé. „Sami se zamyslete nad situacemi, které jste zažili či zažíváte, a zkuste si odpovědět na otázku, do které kategorie patří vaše zkušenost. Podle toho se můžete dobře orientovat a také případně zapracovat na změně," přítakává Lucie Lamačová.
Udržet si sebevědomí a vnitřní rovnováhu v kontaktu s lidmi, kteří své potřeby staví neustále nad potřeby ostatních, znamená vracet se k zásadní pravdě. Hodnota našeho času není určena tím, jak s ním nakládají druzí, ale tím, jak s ním nakládáme my sami. Jakmile přestaneme měřit svou hodnotu cizím chováním, a začneme respektovat své vlastní hranice, přestáváme se cítit méněcenně.
Respekt k času druhých není jen o kalendáři ani o vytíženosti. Je o postoji. O tom, jestli druhého člověka vnímáme jako rovnocenného partnera, nebo jen jako někoho, kdo se nám má přizpůsobit. Když si někdo neustále bezohledně bere právo na váš čas, ale ten svůj považuje za nedotknutelný, neříká tím nic o vaší hodnotě. Říká tím jenom hodně o sobě. A ještě víc o hranicích, které mu dovolíte překračovat.
„Váš čas není méněcenný. Není levnější či méně důležitý. Jakmile toto začnete brát vážně vy, začne se měnit i to, jak s vámi zachází okolí. A ti, kteří váš čas nikdy respektovat nechtěli, z vašeho života často odejdou sami. Možná je to ztráta, ale velmi často je to obrovská úleva. Protože respekt k vlastnímu času není sobecký, je to základní forma sebeúcty," dodává Lucie Lamačová.
Zdroj: autorský článek
