Bizarní školní metody z české minulosti: Kdy by byl Igor Hnízdo pohodář?
Mnohem lepší než makat od rána do večera na poli je mít povinnou školní docházku, jenže ani ta není procházkou v růžové zahradě. Dnešní děti mohou považovat za největší školní tragédii písemku z matiky v pondělí ráno, předchozí generace měly trochu širší nabídku. Přečtěte si o dobách, kdy škola rozhodně nebyla hrou.
Začněme klasikou. Fyzické tresty ve škole nebyly žádnou výjimkou. Učitel mohl sáhnout po rákosce, ukazovátku, pohlavku nebo facce. Trest nemusel přijít jen za zlobení, v dřívějších dobách se trestalo i za to, že žák látce jednoduše nerozuměl. Igor Hnízdo by v některých historických školách působil skoro jako reformní pedagog.
V minulosti najdeme poměrně kreativní portfolio pedagogických metod. Dítě mohlo například klečet na hrachu, dostat ránu lískovkou nebo mu při usínání učitel nalil vodu za krk. Křiklouni zase mohli dostat mezi zuby kolíček. V některých školách existovala také takzvaná černá kniha neboli kniha hanby, do níž se zapisovali provinilci.
Pokud samotná hanba nezabrala, mohlo přijít fyzické potrestání. Dochoval se například zápis z roku 1868, podle něhož byli dva žáci za „nemravné mluvení“ potrestáni každý čtyřmi „fláky“. Naštěstí se od fyzických trestů postupně ustupovalo. V roce 1870 už byly tělesné tresty v obecných školách zakázány a zákaz se týkal téhož roku i gymnázií.
Oslovská lavice
Oslovská lavice byla určena provinilcům, kteří v ní seděli odděleně od ostatních. Smyslem bylo, aby se vědělo, kdo je třídní osel, tím byl zlobivec ponížen před všemi spolužáky. Sice je to lepší, než dostat čtyři fláky, ale moderní psychologie by k tomu měla několik připomínek. Zostuzování je totiž neuvěřitelně destruktivní metoda, která děti neučí, co mají nebo nemají dělat, jen je trestá za to, že to dělají. Postupem času se v nich může tak akorát nahromadi vztek.
Školní celibát
Chceš být učitelka? Fajn. Chceš se vdát? Ok. Chceš obojí? Tak to tedy ne! Zatímco žáci bojovali s rákoskou, jejich učitelky bojovaly s poněkud jiným druhem školní disciplíny. V Čechách byl zákonem stanoven režim, že učitelka, která se provdala, musela odejít ze služby. Podobná pravidla existovala i na Moravě a ve Slezsku. Za zrušení učitelského celibátu můžeme vděčit poslankyni Františce Plamínkové. Československý parlament na její návrh v roce 1919 projednával zrušení tohoto systému a argumentace tehdejších poslanců je dnes místy až mrazivě současná. No považte:
„Námitka, že by provdaná učitelka měla dvojí zaopatření, nemůže býti vážným důvodem proti zrušení celibátu učitelek. Dnes téměř všichni učitelé mají své vedlejší zaměstnání, poněvadž svým platem nemohou uhájiti života svých rodin a nikdo se nad jejich dvojím zaopatřením nepozastavuje. Konečně moderní žena nemá vůbec ve sňatku hledati a viděti své zaopatření, nýbrž úkol a smysl svého života.“
Škola jako továrna na správného občana
S 20. stoletím se zjistilo, že existuje ještě mnohem elegantnější způsob, jak děti formovat. Nemusíte je mlátit, stačí jim vysvětlit, co si mají myslet. Ve školách se postupně objevovaly různé formy vlastenecké, státní a politické výchovy. Už za první republiky existovala branná výchova, která byla povinná pro školní mládež. Zahrnovala mravní, naukovou a tělesnou průpravu a později také výcvik v pomocných a ochranných službách.
Po komunistickém převratu měla škola z dětí vytvořit správné socialistické občany. Oficiální školská politika otevřeně stavěla vzdělávání na marxismu-leninismu a součástí školského systému byla politická výchova. Taky jste psali v hodině ruštiny dopisy do Sovětského svazu?
Branná výchova
Co když Sovětský svaz a Spojené státy rozpoutají jadernou válku? Žádný problém, školáky máme ready! V Československu byla v roce 1973 zavedena jednotná branná výchova do mateřských, základních i středních škol a na vysokých školách existovala jako samostatný předmět. Součástí byly teoretické znalosti i praktické dovednosti a celý systém byl propojený s tehdejší komunistickou ideologií. Branná výchova zahrnovala mimo jiné zdravotnickou, spojovací či taktickou přípravu a civilní ochranu.
Přeučování leváků
Další historický bizár představuje přeučování leváků na praváky. Levorukost byla dlouho považována za něco nežádoucího nebo nepřirozeného a děti byly v některých školách nuceny používat pravou ruku, protože společenské představy spojovaly pravou stranu se „správností“ a levou s něčím podezřelým. Dítě tedy mohlo přijít do školy s dokonale funkční levou rukou a systém mu v podstatě oznámil, že je ale fakt úplně „levé“. A nastupovalo přeučování. Dnes už naštěstí víme, že jsou leváci úplně normální, více si o leváctví můžete přečíst v tomto článku.
