Tajemství sebevědomí: Roste z překonané nejistoty, ne z dokonalého výsledku
Proč zkoušet nové věci? Protože proces je víc než výsledek, a v důsledku nám stejně pomáhá. Otevírá zvědavost, zoceluje nás a posiluje naši odvahu. Třeba k tomu, že se dokážeme veřejně postavit za vyoutovaného blízkého
Vzpomínám si na dobu covidu, kdy se mnoho lidí začalo pouštět do činností, které předtím běžně nedělali, ať už z důvodu nedostatku času, nebo odvahy. V tom čase jako by najednou někteří získali obojí.
Můj syn začal například posilovat, kamarádka Linda vytáhla elektrickou kytaru ze skříně a začala na nástroj pilně cvičit. A já? Poprvé v životě jsem si vlastnoručně zadělala na kynuté houskové knedlíky. Synek má dnes svaly ze železa, Linda si občas vyšvihne sólo s oblíbenou kapelou a já svůj kuchařský repertoár rozšířila o další recepty, do kterých jsem se dřív bála pustit, protože mi přišly příliš složité. Někdy se mi jídla skutečně nevyvedla a ani naše kočky to nežraly. No a co! Aspoň jsem to zkusila.
Mozek miluje jistotu, ale potřebuje novost
Nevybočovat ze zajetých kolejí a stereotypů, nevycházet ze své komfortní zóny, to je tuze příjemné! Rutina nám poskytuje pocit bezpečí, stabilitu a šetří energii. Jenže pokud v ní zůstaneme příliš dlouho, život se může změnit v jeden nekonečně se vinoucí šedivý pás, v němž sice není žádných propadů, ale chybí i náznak euforie.
„Mozek miluje jistotu, protože je energeticky úsporná. Rutina nám pomáhá fungovat efektivně a bezpečně. Zároveň ale platí, že přílišná rutina může vést k automatickému režimu, kdy dny začnou splývat a člověk má pocit, že čas utíká nějak rychleji," poznamenává psycholožka, cestovatelka a autorka čtyř knih Cesty za štěstím Kristýna Tronečková (epsychologie.cz, cestyzastestim.cz).
Nové podněty naopak mozek podle odbornice aktivují. „Když zažíváme něco nového, často dochází k většímu vyplavování dopaminu neurotransmiteru spojeného s motivací, pozorností, učením a odměnou. Dopamin navíc hodně souvisí s pocitem očekávání, objevování a zaujetí," vysvětluje psycholožka.
Uvedený mechanismus má podle ní na svědomí, proč se například na dovolené nebo během cest často cítíme mnohem více „tady a teď". Mozek najednou musí věnovat větší pozornost okolí, všem těm novým zvukům, chutím, lidem, prostředí nebo situacím. A protože je naše pozornost více ukotvená v přítomném okamžiku, mnoho lidí má pocit, že čas plyne pomaleji a intenzivněji. Pak od nich často slyšíme, že dovolená trvala týden, ale dotyční měli pocit, jako by na ní strávili celý měsíc," přibližuje Kristýna s tím, že nasycenost podněty hodně vnímali is partnerem Matoušem během jejich cest při psaní knih Cesty za štěstím.
„Člověk najednou řeší nové situace, jiné kulturní zvyky, cizí jazyk nebo prostředí, a i obyčejný den se stane intenzivnějším. Jenže když děláme terénní výzkum spojený s knihou v různých zemích, jsme na cestách klidně rok. Rok, který je tak nabitý jedním intenzivním zážitkem za druhým, a to ve všech směrech, že z toho jde hlava kolem. Na jednu stranu je to nesmírně inspirativní a obohacující. Na druhou stranu je s tím spojené i velké vyčerpání, neustálé řešení nových situací a nepředvídatelných změn," líčí ze své zkušenosti cestovatelky Kristýna, která v knihách propojuje psychologii, terénní výzkum a příběhy z různých kultur světa.
Proč pěstovat zvědavost
S věkem často přichází potřeba držet věci pevně ve svých otěžích, neztrácet nad děním kontrolu a eliminovat na nejvyšší možnou míru vše neočekávané. Jenže právě zvědavost nám pomáhá uchovat si v sobě nadšení a dovolit si nad děním okolo nás občas dokonce žasnout.
„Zvědavost nás přirozeně otevírá světu. Ve chvíli, kdy jsme zvědaví, nejsme tolik uzavření ve vlastních obavách nebo v neustálém přemýšlení nad sebou. Zvědavost člověku pomáhá zůstávat mentálně flexibilní, hravý a otevřený změně, a to bývá pro psychickou pohodu překvapivě důležité," míní psycholožka.
Z psychologického hlediska je podle ní velmi zajímavé, že zvědavost často snižuje strach, protože místo stylem co když to nezvládnu", začneme přemýšlet v duchu jaké to asi bude". Postupně se téma otevřenost k životu tak mění naše vnitřní nastavení. Pocit „to nedám" je vytěsňován pocitem „můžu to zkusit". A to je zásadní změna.
„Mám pocit, že právě zvědavost je jedna z věcí, která pomáhá lidem neztratit vnitřní jiskru ani v dospělosti. Děti ji mají přirozeně, ale mnoho dospělých ji postupně nahradí potřebou mít vše pod kontrolou. Jenže psychická pohoda často nevzniká z absolutní kontroly, ale z pocitu otevřenosti vůči životu. Z pocitu svobody, který je opakem absolutní kontroly," upozorňuje Kristýna s tím, že uvedený přístup k životu pozorovali u lidí v různých kulturách, v nichž prováděli výzkum pro své knihy.
„Třeba takoví Bhútánci jsou podle nás mistři zvědavosti a nesoudícího vědomí. Vyptávali se na nás snad ještě víc než my na ně, a to se ptáme opravdu hodně. Upřímně se snažili pochopit náš svět. Ne proto, aby ho soudili, ale proto, aby byli svým novým evropským kamarádům blíž."
Nebát se trapasu
Mnoho lidí nezkusí nové věci ne proto, že by je nelákaly, ale proto, že se bojí, že v nich nebudou dost dobří. Strach z trapnosti nebo neúspěchu bývá často silnější než samotná chuť něco zažít.
„My na Západě máme pocit, že naše hodnota je spojená s výkonem. Mnoho lidí si zvyklo být dobří hlavně v tom, co už znají. Jakmile vstoupíme do něčeho nového, přirozeně ztratíme jistotu a kontrolu. A právě to bývá nepříjemné," vysvětluje odbornice, podle níž navíc vstupuje do hry i skutečnost, že náš mozek primárně nevyhledává situace sociálního ohrožení.
„A pocit, že budeme trapní, nešikovní nebo že selžeme před ostatními, může náš nervový systém vnímat jako reálné nebezpečí. I proto někdy člověk raději nezkusí nic nového, než aby riskoval nepříjemný pocit selhání," dodává.
Jak se ale správně říká, žádný učený z nebe nespadl a začátečníkem byl kdysi každý. „A právě nesoudící vědomí nám pomáhá v tom, abychom nesoudili ani sebe, ani druhé. Často platí, že pokud soudím přísně sebe, budu přísně soudit tebe.Ze zemí, kde jsme dělali výzkum ke knihám Cesty za štěstím, mohu kromě Bhútánu nebo Kostariky jmenovat třeba i Dánsko, kde lidé mnohem méně řeší dokonalost a více samotný proces. Podle nich není chyba selhání, ale nové zjištění a krok kupředu. A právě tato mentální svoboda může přinést větší uvolněnost, spokojenost, a tedy i kreativitu," připomíná Kristýna Tronečková.
Když si dovolíme být začátečníkem, učíme se přijímat chyby jako přirozenou součást procesu.Postupně se snižuje strach z neúspěchu i tendence vyhýbat se výzvám. Ve chvíli, kdy nám o výsledek tolik nejde, můžeme zažívat větší radost.
Sebevědomí často vnímáme jako něco, co přijde s úspěchem. Ve skutečnosti ale roste spíš z odvahy něco zkusit. Každý malý krok mimo komfortní zónu je důkazem: „Zvládnu to." Ne proto, že to dopadne perfektně, ale proto, že jsme to udělali.
„Zdravé sebevědomí nevzniká z toho, že máme vše pod kontrolou, ale z opakované zkušenosti, že dokážeme zvládat i nejistotu. Když člověk zkouší nové věci, postupně si buduje důvěru sám v sebe," podotýká psycholožka a pokračuje, že v psychologii se hovoří o takzvané self-efficacy, tedy víře člověka, že dokáže zvládat různé situace.
„Ta se buduje hlavně zkušeností. Zkrátka tím, že člověk něco zkusí, překoná nejistotu a zjistí, že svět stále stojí," povzbuzuje Kristýna Tronečková a zdůrazňuje, že právě adaptabilita bude v dnešní době čím dál důležitější. Svět se rychle mění a člověk, který potřebuje absolutní jistotu, může být podle jejího názoru křehčí než někdo, kdo je zvyklý občas vystoupit z komfortní zóny.
„To je něco, co nám cestování dalo možná nejvíc. Neustále se při něm dostáváte do situací, které neumíte ideálně vyřešit: ztratíte se, něco nefunguje, musíte improvizovat, a přesto to nakonec zvládnete. Člověk pak získá větší klid i v běžném životě," přibližuje.
Malá změna, velký dopad
Často čekáme na velké změny. Na nový začátek, velké rozhodnutí nebo zásadní životní obrat. Jenže psychika mnohem více reaguje na každodenní drobnosti. „A často víc, než čekáme. Sebevnímání se netvoří jen velkými životními změnami, ale hlavně drobnými zkušenostmi a krůčky vpřed, které si v sobě postupně ukládáme," říká psycholožka a připojuje povzbudivý poznatek, podle něhož mozek reaguje i na velmi malé úspěchy. Každé zvládnuté „mikroriziko" tak může postupně snižovat strach z dalších kroků.
„Někdy může být překvapivě silné už jen to, že člověk poprvé přijde sám na kurz, osloví cizí lidi nebo vyrazí někam bez detailního plánu. Nemusí jít o extrémní výzvy. Důležitější je pravidelnost než velikost kroku," míní Kristýna Tronečková. Pustit se i do malých nových věcí a drobných změn má smysl. Dokážou rozbít stereotyp a dodat pocit, že se něco děje a život skutečně žijeme. Navíc právě při nich často narazíme na aktivity, které bychom jinak neobjevili, na nového koníčka, zajímavé lidi a znovu v sobě vyhrabeme nečekanou radost a nadšení.
Zdroj: autorský článek
