Britský národní poklad: Hrdinka svobody Mary Beard
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
Svoboda podle Mary Beard není špatným životním konceptem. Profesorka klasických studií s ostrým intelektem a osobitou neformálností, která se nenechala zavřít do akademické ani mediální bubliny, umí najít překvapivé detaily souvislostí mezi dávnou minulostí s dneškem. S ironickým humorem je vybalí do tváře komukoli. Jejími velkými tématy jsou demokracie, mizogynie, transgender a právo na spravedlivé profesní uplatnění.
Až vyrostu, chci být jako Mary Beard, nosí na tričkách její fanoušci, a odpůrci odplivují na sociálních sítích jedovaté sliny. Kdo se potkal s touto historičkou, ať už přímo, nebo prostřednictím obrazovky, vůči ní málokdy zůstává neutrální. Miluje, anebo nesnáší. V Česku ji známe z dokumentárních cyklů jako Řím: Impérium bez hranic, Poznejte Římany, Seznámení s Juliem Caesarem. Z knih se českého překladu dočkaly Ženy a moc, Císař římský a SPQR. Kdo to ta Mary ale vlastně je?
Zřejmě nejznámější britská intelektuálka, profesorka klasických studií, v současnosti patrně nejslavnější na světě. Členka správní rady Britského muzea, Newnham College a Royal Academy of Arts. Autorka dvacítky knih také čtyřicet let vyučovala na Cambridgeské univerzitě. Hlavně je to ale žena výmluvně propojující dějiny se současností. Milují ji ti, kteří chtějí být viděni podle svých myšlenek, ne podle vzhledu, ti, kteří si myslí, že je skvělé být chytrý, a také ti, kteří si rádi kladou otázky a neodmítají poslouchat opačný názor.
Krize svobody slova
Jejím kritikům kromě rozevlátého outfi tu nejvíce vadí, že své názory říká přímo, bez emocí a stylizace, podporuje je výhradně fakty a humorem. Většinou naštve šovinisty a zkostnatělé tradicionalisty, někdy ale pozdvihují obočí i liberálové, to když ukáže na slabinu dnes společensky korektního názoru. Mary Beard se nebojí zpochybňovat to, co jiným přijde „svaté“, nikoho ale přitom nenapadá, neuráží. Drží si úroveň. A vysvětluje věci tak, aby jim rozuměla široká veřejnost, nejen intelektuální elita. Ukazuje, že přijímání jiných genderů má v našem kulturním prostoru silné kořeny, stejně jako mizogynní chování.
Že vměstnat ženy do struktury, která je předem naprogramovaná jako mužská, je obtížné, a proto tu strukturu musíme změnit. Že bitva o rovnou mzdu není zdaleka vyhraná. Že na univerzitách probíhá krize svobody slova. Že sociální sítě by milovali i v antice, ale že ve své současné podobě ničí lidskost.
„Co mě zajímá, je myšlenka, že klasika je vlastně docela demokratická. Není to jen předmět vyšší třídy, za který se často považuje. Každá generace ji ráda znovu objevuje“, často tvrdí a skutečnost jí dává za pravdu. Třeba tato historka, která je toho důkazem, a vlastně i nadějí, že mladé generace jsou stejně kulturní, jako generace předchozí, a nejspíš i tolerantnější.
Když natáčela na Capri, všimla si jí skupina britských školaček. „Je to opravdu ona?“ „Je to ona!“ A dívky šílely, jako kdyby právě potkaly boyband. Nad postarší dámou s dlouhými šedivými vlasy a v barevných teniskách, na hony vzdálené kultu mládí a stylingu automaticky vyžadovaného od žen pohybujících se na veřejné scéně. Viděly v ní profíka, pevného a vtipného člověka, vyzařujícího svobodu. Přesně to, co samy budou potřebovat pro svůj lepší život.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie 11/23
