Říká vám něco jméno Nicholas Winton? Cestu mu vyšlapala hrdinka uprchlíků Marie Schmolková
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
Marie Schmolková (1893–1940), československá humanitární pracovnice, bojovnice za ženská práva, sionistka. Žena, která mávla křídly motýla.
Marie Schmolková rozená Eisnerová byla tou personou, které prosby vedly roku 1939 k obrovské humanitární akci, na jejímž konci bylo téměř sedm set zachráněných dětí. Zmobilizovala vlivné lidi ve Velké Británii, takže nakonec tato země jako jediná povolila přijetí židovských dětí z okupovaného Československa. Díky ní mohla Britská komise pro uprchlíky z Československa jednat a vyslat do Prahy Nicholase Wintona a Trevora Chadwicka, aby zorganizovali dětské transporty.
O roli Marie Schmolkové se vpodstatě nevědělo, a je dobré vědět, že její příběh ožil zejména díky historičce Anně Hájkové. Marie patřila mezi lidi, jejichž život byl všechno, jen ne fádní. Narodila se v pražské asimilované moderně smýšlející židovské rodině. Vystudovala vyšší dívčí školu, nastoupila do banky a vypracovala se na vedoucí pozici. Po smrti rodičů se vdala za respektovaného advokáta, o 25 let staršího vdovce se třemi dětmi. Vztah to byl podle všech pramenů šťastný, její muž však po pěti letech zemřel a bezdětná Marie hledala nový životní plán. To poslední, po čem toužila, bylo vysedávat v salonu u kávového servisu. Rozhodla se využít své možnosti, uvolnit energii, kterou v sobě cítila, na věci smysluplné nejen v malé pražské komunitě.
Byla to jednoduše žena akční, společenská, se silným sociálním cítěním a ve své podstatě zapálený homus politicus. Těžko se pak divit, že se její život v kombinaci s dějinnými událostmi stal vzrušující jízdou. Marie se vydala do krizové oblasti Sýrie, Egypta a Palestiny, a to, co tam viděla a zažila, ji zasáhlo natolik, že se zapojila do sionistického hnutí. Naprosto se ponořila do pomoci uprchlíkům.
Sama emigraci odmítla
V roce 1933 se stala členkou Poradního sboru komisariátu pro uprchlíky z Německa a koordinovala pomoc Židům, kteří se kvůli Hitlerovi snažili přesídlit do Československa. Získala takové postavení, že zastupovala naši zemi na mezinárodních fórech zabývajících se problematikou uprchlíků, a to včetně Společnosti národů, která se později přerodila v dnešní OSN. V roce 1937 založila Comité Central – spojenou organizaci poskytující pomoc Židům, německým liberálním demokratům, sociálním demokratům a křesťanským komunistům.
V červenci roku 1938 byla účastnicí konference v Évianu, které se zúčastnili zástupci třiceti dvou států a jednali o pomoci uprchlíkům. Schválili rezoluci odsuzující tehdejší chování Němců vůči Židům, ale to bylo v podstatě vše. Marie se s tím nesmířila. Zahájila vlastní diplomatickou misi a hledala skrze společenské kuloáry cesty, jak perzekuovaným pomoci. Sama emigraci odmítla. Důsledky byly nabíledni.
Roku 1939 ji zatklo gestapo a z věznice byla propuštěna po dvou měsících na nátlak vlády a mezinárodní diplomacie. Nacisté však s ní měli své plány, Adolf Eichmann ji z pozice šéfa Ústředny pro židovské vystěhovalectí vyslal do Paříže, aby zefektivnila židovskou migraci. Pak zaklaply dveře. Druhá světová válka začala a Marie přesídlila do Londýna, kde se snažila pomáhat potřebným za veškerého respektu československých exilových politiků. Roku 1940 zemřela na infarkt. Podepsalo se na ní vyčerpání, přepracování, věznění a silná cukrovka.
Ano, Marie Schmolková byla roky silná diabetička. A přesto, nebo možná právě proto do všeho, čeho měla plnou hlavu a srdce, šla naplno. Když člověk žije s tím, že neví dne ani hodiny a je nastavený tak, že potřebuje cítit, že jeho život má přesah, když se svět kolem něj dostane do temného kotle a pak motýl mávne křídly, asi nemá jinou možnost než být hrdinkou. Její jméno teď konečně nese nová ulice v pražských Strašnicích a naší redakci je ctí, mít na ní svoji adresu.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie 11/24
