Krupicová kaše s rybníkem másla i buřt z ohně: Co je to comfort food a proč na něj nedáme dopustit
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
Přezdívku „šťastné jídlo“ nemá náhodou. Comfort food je dietní sabotáž, která už hezkých pár let zlepšuje náš pocit ze světa a z vlastního života. Stojí nás přitom jen trochu času a opravdu jen trochu peněz.
Věděla to Liza Minnelli, Martha Stewart i Anthony Bourdain. To, co jsme si pojmenovali jako comfort food, je jednoduché jídlo, které nás utěší a připomene nám trochu toho domácího štěstí a bezpečí.
V Česku máme vcelku jasno. Řízek dozlatova vysmažený, buřt z ohně, kvůli kterému čumák sousedovic psa vrostl do plotu, párek s bramborovou kaší, čerstvý chleba máslem mazaný, solí a pažitkou sypaný, štrúdl, na kterém se nešetří skořicí, tuzemákem ani máslem, taveňák na rohlíku či krupicová kaše zasypaná kakaem a s rybníkem másla uprostřed… Pokračování ať si každý doplní sám podle svého gusta.
Jistě, zní to jako dietní sabotáž, a jistě že jsou chvíle, kdy takové jídlo zafunguje lépe než hodina psychoterapie. Tohle je comfort food, trend, který v této zemi žili všichni, jen mu říkali po česku „jídlo na nervy, prasárničky, babiččina kuchyně“. Což ostatně ve skutečnosti nemuselo znamenat odkaz na posvátnou kuchyni prvorepublikovou, ale tu, co si vaříme doma a která se nám propsala do chuťové a emoční DNA.
A upřímně, už by to měl někdo připomenout, dnešní babičkovské kuchyně, to jsou dnes přece kuchyně padesátníků… čili mnohdy hodně kosmopolitní. Takže se držme původního poselství termínu. Comfort food může i pro rodilého Čecha klidně znamenat aglio olio, pizzu, quiche nebo ramen.
Záleží jednoduše na generaci a rodinné tradici. Je to jídlo, po kterém zatoužíme jako po pohlazení, když nás zválcuje den, a připomene nám chvíle v dětství, kdy se nám dostávalo láskyplné péče. Je to jídlo, kterým nezaháníme vlčí hlad a které nesouvisí s hédonistickým požitkem. Je to rovněž jídlo, kvůli kterému často podvědomě udržujeme patřičné zásoby ve spíži a ledničce.
Co je to comfort food?
Pojem comfort food se začal používat v Americe šedesátých let. Podle Oxford English Dictionary termín poprvé použila psycholožka Joyce Brothers v pojednání o psychologických problémech a obezitě. Popsala jej jako jídlo, které dospělí vyhledávají při emočním stresu, protože je spojeno s pocitem jistoty a bezpečí z dětství. Pojem se také příležitostně objevoval v medicínském kontextu, kdy označoval planou měkkou stravu pro nemocné nebo seniory. Zlidověl pak v sedmdesátkách.
Zásluha na tom se připisuje herečce Lize Minnelli, která v rozhovoru pro noviny The Victoria Advocate poznamenala: „Miluji slaná jídla, miluji comfort food. Comfort food je cokoli, nad čím prostě uděláte ‚mňam, mňam, mňam‘ a chvíli vám trvá, než to polknete.“ Poněkud infantilně a nepřesně řečeno, leč lidé o tom začali víc přemýšlet. Všelijak, ale to v době okouzlení fastfoodem jen dokresluje jeho význam. Nebyl jim jedno.
Spojoval se správně s emocemi, byť byl nejčastěji vztahován k temným stránkám lidské mysli – nevázanosti nebo k přejídání se ze smutku, přičemž se v tomto smyslu stal tématem psychologických studií. Takže když autorka kuchařek a food kritička Judith Olney vydala v roce 1980 knihu Comforting Food, sňala z tohoto gastrotrendu stigmata. Vykreslila ho totiž jako oslavu nostalgie, bohatých chutí a hřejivého domácího jídla. Zásah. Vypadalo to, jako by po takovém pojetí svět hladověl. Jeli v něm najednou výživáři, televizní moderátoři i šéfkuchaři, vzpomeňme Oprah Winfrey, Marthu Stewart, Jamieho Olivera a určitě Anthonyho Bourdaina.
Anthony Bourdain. Rebelský šéfkuchař, který o své branži mluvil tak otevřeně, že nejednoho věhlasného kolegu vytočil doruda. Byl všechno možné, jen ne lhář a snob. Takže když zdůraznil, že ve dnech volna chce jíst domácí jídlo jako těstoviny pomodoro připravené s láskou či od oka namíchaný nákyp s tuňákem, nebo když vzpomínal na to, jak se mu tchyně omlouvala za obyčejné jídlo, byl veřejností slyšen a vyslyšen.
„Netušila, jak kouzelná, jak uklidňující a jak příjemná pro mě byla její jednoduchá sekaná, jakým potěšením bylo i hrudkovité bramborové pyré, protože naštěstí neobsahovaly lanýže ani lanýžový olej.“
Pro Anthonyho osobně byla symbolem péče a comfort foodu vejce naměkko s teplým toastem s máslem, který mu připravovala jeho máma, na cestách pak do utěšitelského jídelního repertoáru přibral třeba makarony se sýrem či phočko. Pro svou dceru Ariane pak sepsal domácká jídla, která se dostala do kuchařky Appetites. Komentoval to trefně: Ona (čti dcera) je tou, koho musím potěšit. Když není šťastná ona, nejsem šťastný ani já.
Budiž to inspirací pro chvíle zvažování, jestli se opravdu pustit do přípravy rodinné večeře či jestli zabalit rozdělanou práci a běžet domů nachystat pro nešťastné dítě jeho oblíbené jídlo. Jak by nejspíš odpověděl Anthony? Samozřejmě za předpokladu, že si nedal houbičky nebo lajnu… A přesně tak jednoduché to s celým trendem comfort food je.
