Komentář: Když nás máma s tátou nechtějí pustit
Většina z nás má zkušenost s tím, že rodinné vztahy dokážou být až překvapivě intenzivní. Rodina je sice považována za bezpečný přístav, spolehlivé místo bezpodmínečné lásky a jistoty, přesto právě v rodinách vznikají i ta nejhlubší zranění. A někdy, jakkoli to zní tvrdě, není jiná cesta k uzdravení než rodinu, nebo alespoň některé konfliktní jednotlivce, opustit.
Konflikty mezi dospělými dětmi a rodiči nevznikají „z ničeho“. Často jde o dlouhodobě potlačované napětí, které se v určitém okamžiku vynoří, děje se to například ve chvíli, kdy dítě zakládá vlastní rodinu, volí jinou životní cestu nebo si poprvé dovolí říct „ne“. Právě tehdy se ukáže, zda jsou rodiče schopní přijmout, že se jejich role začínají měnit.
VIDEO TIP: Jak si nastavit hranice ve vztahu?
Myslím, že je to jeden z problémů, do kterých nejsme schopni plně nahlédnout, dokud se nás netýká osobně. Říkáme si: Jasně, teď jsou malí, jednou je budu muset pustit. Logicky budou dospělí. Co je na tom složitého? Jenže realita je jiná. Už dnes musím vědomě pracovat na tom, abych ty malé skřítky, kterými moje děti zatím jsou, nechala dělat jejich vlastní chyby.
Je těžké dívat se na to, jak dělají věci, o nichž z pozice dospělého víte, že pravděpodobně nedopadnou dobře. Můžete desetkrát vysvětlovat, že „ta větev tě neudrží“, ale nikdy to nebude tak účinné jako okamžik, kdy větev skutečně praskne. A to se bavíme jen o větvi. Jaké to asi bude, až se budu muset dívat na výběr partnera, s nímž vnitřně nesouzním? Skončíme nakonec jako Beckhamovi a budeme si psát přes právníky?
Přidejte si nás na Googlu mezi oblíbené weby!
Kauza kolem Brooklyna Beckhama a jeho rodičů, Davida Beckhama a Victorie Beckham, otevřela téma, které je mnohem univerzálnější, než by se mohlo zdát. Brooklyn veřejně popsal pocit, že mu rodiče nedovolují žít vlastní život, zasahují do jeho manželství a nerespektují jeho hranice. Najednou se neřeší jen slavné jméno, ale otázka, kterou si klade mnoho dospělých dětí: Kdy je loajalita k rodině ctností, a kdy se mění v past?
Tenhle přerod, kdy se rodina snaží nějakým způsobem nově uspořádat své fungování, se týká mnoha lidí. Svým způsobem se dotkne každého z nás, kdo má děti. Zdravý vývoj vztahu rodič-dítě předpokládá, že se role postupně proměňují. Závislé dítě se stává samostatným dospělým, rodič se mění v průvodce. Pokud k této změně nedojde, vzniká napětí. Někteří rodiče ale mají potíže pustit kontrolu, jiní si skrze děti naplňují nenaplněné ambice. V extrémních případech se vztah stává toxickým.
Ne každý komplikovaný vztah nutně vyžaduje úplné přerušení kontaktu. Existují ale situace a typy rodičů, se kterými to jinak nepůjde. Můžete se roky přizpůsobovat, ustupovat, hádat se a nakonec zjistit, že jste jen vyčerpaní a nikam jste se neposunuli.
Typickým příkladem jsou narcističtí rodiče. Narcistický rodič vnímá své dítě spíše jako prodloužení sebe sama než jako samostatnou bytost. Potřebuje obdiv, loajalitu a potvrzení vlastní výjimečnosti. Úspěchy dítěte si přivlastňuje, neúspěchy mu dává za vinu. Typické je zlehčování pocitů („přeháníš“, „to si jen myslíš“) nebo trestání mlčením a výčitkami.
Dospělé děti narcistických rodičů často bojují s pocitem viny ve chvíli, kdy se snaží žít po svém. Časté je také rozehrávání konfliktů mezi sourozenci. Jeden je „zlaté dítě“, druhý „problémový“. I tím si rodič udržuje kontrolu a pozornost. Odstřižení, dočasné či trvalé, potom může být i tím nejzdravějším řešením. Nejde o trest pro rodiče, ale o ochranu vlastního duševního zdraví.
Rodina může být zdrojem síly. Ale jen tehdy, pokud respektuje hranice jednotlivce. A někdy je největším projevem dospělosti odvaha říct: Mami, tati, takhle už ne.
Zdroj: autorský článek
