„Vždyť jiní jsou na tom hůř.“ Jak nás autoinvalidace ničí zevnitř a proč s ní přestat
„Prosím tě, nepřeháněj! Zase děláš z komára velblouda.“ Pokud jste se při této větě ošili, pravděpodobně už jste na ni v životě narazili. Někdo vám dal zkrátka najevo, že vaše emoce jsou zveličené a že byste se měli uklidnit. Mohl to být váš rodič, partner, kamarád. Co když jste ale svým největším nepřítelem vy sami? Vaše emoční prožívání totiž nemusí zlehčovat jen okolí.
Představte si situaci: jdete domů z práce, kde se vám pod rukama sypalo, co mohlo. V očích vás štípou slzy a uvnitř se derou na povrch emoce. Těm ale nedovolíte průchod. Zastaví vás totiž myšlenka, že nemáte co brečet, protože na světě jsou na tom lidé mnohem hůř. „Koukej se sebrat,“ vrčí na vás váš vnitřní sabotér. Poznáváte se? Pak možná trpíte autoinvalidací.
VIDEO TIP: Jak si nastavit zdravé hranice ve vztahu? Zeptali jsme se terapeutky
Sami sobě nepřítelem
Autoinvalidace (z angl. self-invalidation) je proces, při kterém zlehčujete, znehodnocujete nebo popíráte své vlastní emoce. Zjednodušeně řečeno si zakážete cítit se tak nebo onak, protože vaše pocity a jejich prožívání podle vás nejsou v dané situaci oprávněné.
Autoinvalidaci můžete zažít i u pozitivních emocí, kdy si nedovolíte prožít radost z úspěchu, protože to přece „byla jen náhoda a štěstí“. Takové pocity často provází psychologický fenomén zvaný imposter syndrom (syndrom podvodníka).
Vždycky je na tom někdo hůř
Autoinvalidace se velmi často projevuje právě při negativních emocích. Je vlastně jedno, jestli má vaše špatná nálada jasný důvod, nebo jste jen vstali z postele špatnou nohou. Dotěrná myšlenka, že si nesmíte dovolit být smutní, na vás doráží. Na světě je přece spousta lidí, kteří jsou na tom momentálně hůř. Vy máte co jíst, kde spát, někoho, kdo vás miluje, a práci, co vás živí, tak na co si, sakra, stěžujete?
A tak v sobě smutek nebo naštvání radši zadusíte. Nehledě na „emoce o emocích“, které spolu se špatnou náladou přijdou. Najednou se ke všemu i stydíte, že jste si vůbec dovolili cítit se špatně. A potlačíte to taky. Jenže tyhle emoce nikam neodejdou. Jen čekají na příležitost.
Jako papiňák…
Dlouhodobé potlačování emocí může dopadnout dvěma způsoby – vybouchnete, nebo otupíte. Jistě už se vám stalo, že vás psychicky rozložila úplná maličkost a prošli jste si v podstatě pěti fázemi smutku. Divili jste se, kde se ve vás tolik zlosti a neštěstí vzalo. A teď ruku na srdce: kolikrát předtím jste si zakázali vztek nebo smutek procítit? Emoční výbuch totiž nevzniká jen tak.
Druhou možností je otupení. V takovém případě si emoce budete zakazovat tak dlouho, až nebudete cítit vůbec nic. Smutek, ale ani radost. Zbude jen emocionální prázdno. Následkem toho se můžete oddálit od svých blízkých, kteří s vámi kvůli této emoční prázdnotě nedokážou navázat spojení.
Z komára velbloudem
Autoinvalidace není něco, s čím se člověk narodí. Nejspíš jste už v dětství slýchali, ať nepřeháníte, protože se přece nic neděje. Emocionální invalidace může být úmyslná, kdy se vaše okolí záměrně snaží znehodnotit vaše pocity jako formu manipulace („Ale no tak, tak hrozný to zas být nemohlo, viď?“).
Může být ale také neúmyslná. Člověk pouze opakuje naučené vzorce chování („Za našich mladých let jsme takový věci vůbec neřešili!“). Znehodnocování emocí si tak v sobě nesete dlouhá léta, až nakonec i vy sami uvěříte tomu, že vaše prožívání není žádoucí.
Dovolte si cítit
Základem je přiznat si, že emoce jsou validní součástí vašeho života a je v pořádku je prožívat. Jakmile váš vnitřní sabotér zasyčí, že jen zbytečně hysterčíte, zeptejte se sami sebe: „Co když moje emoce dávají smysl?“ Váš vnitřní kritik totiž nemluví vždycky pravdu – zkuste ho občas zpochybnit.
Nesrovnávejte se s ostatními, zaměřte se na sebe. Místo výčitek, že jiní lidé jsou na tom hůř, se sami sebe zeptejte, co můžete udělat, aby vám bylo lépe. Odpovědí vám možná bude zjištění, že tou největší pomocí bude danou emoci skutečně a naplno prožít.
