Tři slova, která spustí paniku: Proč vás zpráva „Musíme si promluvit“ děsí víc než ostatní
Máte pocit, že si všechno berete až příliš k srdci a váš vnitřní alarm bije na poplach i v situacích, které ostatní nechávají v naprostém klidu? Neuroticismus, jeden z osobnostních rysů v rámci modelu Velké pětky (Big 5), je obvykle definován jako sklon k úzkosti, depresi, pochybnostem o sobě samém a dalším negativním pocitům. Všechny osobnostní rysy, včetně neuroticismu, se nacházejí na určitém spektru – někteří lidé jsou zkrátka mnohem neurotičtější než jiní.
Představte si naprosto běžné páteční odpoledne. Sedíte v kanceláři, popíjíte kávu, když vtom vám na monitoru pípne nový e-mail. Odesílatel: váš šéf. Předmět: „Musíme si promluvit.“
Kolega vedle vás by nad takovou zprávou možná jen pokrčil rameny, pomyslel si něco o dalším nudném mítinku ohledně nového projektu a v klidu by odešel na oběd. Ale vy? Vám se okamžitě rozbuší srdce, žaludek se stáhne do úzkého uzlu a v hlavě se během vteřiny spustí ohlušující vnitřní poplach. Začnete vytvářet ty nejčernější katastrofické scénáře: „Určitě mě vyhodí. Udělal jsem někde obrovskou chybu. Všimli si, že ten včerejší report nestál za nic.“
Přitom se reálně nestalo vůbec nic – šéf s vámi možná chce jen probrat dovolenou. Tento obrovský rozdíl v tom, jak reagujeme na stejnou situaci, krásně ukazuje, že každý z nás prožívá svět úplně jinak. A jedním z hlavních viníků (či pomocníků) je náš osobnostní rys zvaný neuroticismus.
Co je to neuroticismus?
V moderní psychologii existuje takzvaný model Velké pětky (Big Five), což je pět základních pilířů, ze kterých se skládá lidská osobnost. Patří sem otevřenost, svědomitost, extraverze, přívětivost a právě neuroticismus.
Je důležité si uvědomit, že slovo „neurotik“ není žádná nadávka, urážka a už vůbec to není diagnóza duševní nemoci. Je to zkrátka specifické nastavení naší nervové soustavy. Představuje to, jak citlivě náš mozek reaguje na stres, hrozby a negativní podněty z okolí. Lidé s vyšší mírou neuroticismu prožívají svět mnohem intenzivněji. Všechno se jich hlouběji dotýká, jsou zranitelnější a méně odolní vůči stresu a jejich emoce, ať už je to smutek, vztek nebo obavy, mívají ostřejší hrany.
Vrozený temperament vs. vliv prostředí
Kde se vlastně to vnitřní napětí bere? Výzkumy ukazují, že náš temperament je z velké části dán biologicky. Zhruba 40 až 48 % našeho sklonu k neuroticismu dědíme v našich genech. V mozku lidí s vyšším neuroticismem hraje hlavní roli amygdala – takový náš vnitřní kouřový detektor hrozeb. U těchto lidí je amygdala reaktivnější a spouští alarm (systém boj, nebo útěk) mnohem dříve a silněji, i když jde jen o falešný poplach.
Samotná genetika ale není osud. Roli hraje i to, v jakém prostředí vyrůstáme. Pokud má člověk sice genetické vlohy k úzkostnosti, ale prožije klidné, láskyplné a bezpečné dětství, jeho neuroticismus se vůbec nemusí projevit naplno. Naopak u dětí, které si prošly těžkým stresem nebo traumatem, se tento vrozený radar na nebezpečí může naplno zaktivovat, protože se jejich nervová soustava naučí, že svět je zkrátka nebezpečné místo.
Neuroticismus a emoční stabilita
Na opačném konci škály neuroticismu leží emoční stabilita. Emočně stabilní lidé jsou jako klidná hladina jezera – i když do ní hodíte kámen (stresor), udělají se jen malé vlnky a voda se hned zase uklidní. Pro lidi s vysokým neuroticismem je ale každodenní realita mnohem bouřlivější.
Jedna uživatelka v internetové diskusi tento kontrast popsala takto: „Strašně závidím lidem, co jdou večer do postele, zavřou oči a hned usnou. Můj mozek si v tu chvíli otevře složku ,všechno, co by se mohlo pokazit' a jede na plné obrátky. Je to jako žít s neustále zapnutým vnitřním radarem na problémy, být pořád ve střehu, zatímco ostatní si prostě jen tak existují a nic je nerozhází.“
Výhody vs. nevýhody neuroticismu
Ačkoli to může znít, že být neurotikem je jen za trest, opak je pravdou. Pokud se tento rys spojí například s dobrou sebekontrolou, vzniká takzvaný „zdravý neuroticismus“, který má v dnešním světě ohromné výhody.
| Výhody | Nevýhody |
|---|---|
Schopnost předvídat rizika: Váš mozek je trénovaný na hledání chyb, takže skvěle odhalujete problémy dříve, než nastanou. | Rychlé emoční vyčerpání: Neustálá ostražitost a silné prožívání emocí stojí tělo obrovské množství energie. |
Vysoká pečlivost: Zdraví neurotici nenechávají věci náhodě, vše si raději dvakrát zkontrolují a bývají velmi zodpovědní k úkolům i ke svému zdraví. | Sklony k úzkostem: Zvýšená náchylnost k pocitům napětí, strachu a obavám i v objektivně bezpečných situacích. |
Hluboké prožívání a empatie: Intenzivnější cítění vám často umožňuje lépe se vcítit do bolesti a problémů druhých lidí. | Vnitřní nepohodlí: Časté výkyvy nálad a obtížnější návrat do klidového stavu po prožití stresu (přelévání nálad). |
Neuroticismus a overthinking
Jedním z nejtypičtějších projevů neuroticismu je to, jak funguje jako „emoční zesilovač“. V psychologii se tomu říká neurotická kaskáda. Běžný člověk si z toho, že mu ujela tramvaj, za pět minut nic nedělá. Člověk s vysokým neuroticismem na tuto drobnou nepříjemnost zareaguje prudkým stresem, což mu může pokazit náladu na celé dopoledne.
Tento zesilovač je úzce spjatý s takzvaným katastrofizováním a ruminací. Ruminace je přesně to vyčerpávající přemítání, kdy se vaše myšlenky točí v kruhu. Mozek neustále přežvykuje jeden a ten samý problém, analyzuje každý detail dávno proběhlého rozhovoru a ptá se „co by se stalo, kdyby…“ Je to jako snažit se vyřešit rovnici, která nemá řešení, a stojí to obrovském množství mentální kapacity.
Neuroticismus a paměť
Naše osobnost dokonce diktuje i to, co si z našeho života budeme pamatovat. Mozek vyladěný na hrozby trpí takzvaným negativním zkreslením (negativity bias). V praxi to znamená, že i když zažijete devět úžasných věcí a jednu špatnou, váš mozek před spaním vytáhne z archivu právě tu jednu jedinou kritiku nebo trapný moment.
Lidé s vysokým neuroticismem mají tendenci si lépe ukládat do paměti negativní zážitky, minulé křivdy a potenciální hrozby, protože jim jejich nervová soustava podsouvá, že právě tyto informace jsou klíčové pro jejich přežití. Není to tedy tak, že byste byli od přírody pesimisté, jen váš mozek funguje jako houba na všechno, co by vás mohlo v budoucnu ohrozit.
Jak ztlumit vnitřní alarm
Možná si teď říkáte, že jste s tímto nastavením zkrátka odsouzeni k celoživotnímu stresu. Desetiletí si to myslela i odborná veřejnost, ale moderní věda přináší skvělou zprávu: naše osobnost není vytesaná do kamene. Z výzkumů víme, že mozek je obdivuhodně plastický.
Pokud vás váš vrozený radar na hrozby už příliš vyčerpává, nemusíte s ním bojovat sami. Velmi účinně pomáhá psychoterapie – zejména kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Funguje to jako trénink v posilovně, kde místo svalů cvičíte svou mysl. Učíte se postupně zastavit takzvanou neurotickou kaskádu, aby se i drobná nepříjemnost nepřeměnila ve zničující emocionální lavinu.
Doslova tím přepisujete staré vzorce ve svém mozku. Změny se navíc dostavují překvapivě rychle, často je razantní zklidnění pozorovatelné už po několika měsících práce na sobě. V náročnějších situacích, kdy je vnitřní napětí paralyzující, může velmi dobře zafungovat také neurofarmakologie (například moderní antidepresiva), která přecitlivělou nervovou soustavu zklidní. Z neuroticismu se zkrátka nemusíte „vyléčit“, ale rozhodně se s ním dá naučit zacházet tak, aby pracoval pro vás, a ne proti vám.
