KVÍZ: Absurdní historie medicíny. Znáte tyto bizarní léčebné postupy?
Polykat tekutou rtuť nebo si nechat pustit žilou litr krve zní dnes jako šílenství. Přesto těmto metodám po staletí věřily i největší kapacity své doby. Odpověď na otázku, jak je to možné, totiž neleží v naivitě předků, ale v mechanismech lidského mozku.
Po staletí šířila medicína učení o čtyřech tělesných šťávách. Jakákoli nemoc podle něj znamenala přebytek krve, černé žluče, žluté žluče nebo hlenu. Řešení? Pouštění žilou. Pacientům lékaři odebírali nebezpečné množství krve, což vedlo ke kolapsům a často i ke smrti. Přesto lidé odcházeli přesvědčení, že slabost je důkazem „odcházející nemoci“.
Podobně drastickým způsobem probíhala léčba syfilidy či jiných neduhů pomocí rtuti. Nemocní podstupovali rtuťové lázně, vdechovali výpary nebo pili toxické směsi. Během kúry trpěli vypadáváním zubů, silným sliněním a poškozením ledvin. Lékaři však tyto devastační projevy otravy interpretovali jako žádoucí „vylučování škodlivin z těla“.
Proč absurdní metody zdánlivě fungovaly?
Náš mozek disponuje pozoruhodnou schopností obhájit i to největší nebezpečí, pokud do něj investujeme důvěru, čas nebo bolest. V psychologii se tomuto jevu říká efekt utopených nákladů (sunk cost fallacy). Čím více bolestivá, drahá nebo nepříjemná procedura byla, tím silněji měla mysl potřebu věřit v její pozitivní výsledek. A přiznat selhání po týdnech utrpení představuje pro lidské ego až příliš velkou zátěž.
Zásadní roli hrál také efekt autority a placebo. Když před pacienta předstoupí vážený lékař s neochvějnou jistotou v hlase, mozek automaticky spustí biochemické procesy tlumící stres i bolest. Pokud se tělo díky vlastní imunitě z nemoci nakonec zotavilo, zásluha připadla rtuťové kúře. Pokud pacient zemřel, připsalo se to pokročilému stadiu choroby.
