Proč je těžké poznat, že děláme pokroky? Naše paměť i pocity nás klamou
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
- Máte pocit, že se snažíte, ale nikam se neposouváte? Nebo naopak věříte, že jste si osvojili nový návyk, jenže realita vypadá trochu jinak?
- Neznamená to, že jste líní nebo nemáte dost pevnou vůli.
- Vlastní pokrok se odhaduje velmi obtížně. Jak na to?
Představte si, že jste si naordinovali digitální detox. První týden jste nadšení, večer necháváte mobil v jiné místnosti a berete si do postele knihu. Po několika týdnech se zase přistihnete u displeje a máte pocit, že jste se vrátili na začátek. Jenže co když to tak úplně není? Možná telefon používáte méně, jen už vám změna nepřipadá tak výrazná. Anebo se naopak cítíte disciplinovanější, protože se svým návykem hodně zabýváte, ale ve skutečnosti se nic moc nezměnilo.
To, jak svůj pokrok vnímáme, nemusí přesně odpovídat tomu, co skutečně děláme. Naše pocity jsou důležitým zdrojem informací, jenže se snadno zmýlíme. Vlastní chování hodnotíme zpětně, z paměti, pod vlivem momentální nálady a očekávání. Náš úsudek posouvá každý z těchto faktorů.
Minulost si pamatujeme jinak
Když se ohlížíme za uplynulým měsícem, nemáme v hlavě přesný záznam každého dne. Vzpomínky si skládáme z jednotlivých okamžiků a celkového dojmu, proto některé situace vystupují do popředí a jiné se postupně rozostřují.
Tento jev se v psychologii zkoumá dlouho, například už v roce 1997 sledoval výzkum, jak lidé hodnotí významné zážitky v průběhu času. Později si je vybavovali příznivěji, než jak je hodnotili přímo během toho, co se děly. Neznamená to, že si všichni automaticky pamatujeme minulost lépe, ale naše vzpomínky se zkrátka mění.
Podobné zkreslení může ovlivnit i hodnocení vlastních návyků. Když se snažíte být pozornějším posluchačem, možná si spíš vybavíte rozhovor, při kterém jste partnerovi věnovali plnou pozornost, než že jste jindy kontrolovali zprávy.
Záleží také na tom, na co se zaměřujeme, protože když chceme věřit, že se měníme k lepšímu, snáze si všímáme toho, co podpoří naše přesvědčení. Jindy naopak přehlédneme skutečný posun, protože se soustředíme jen na to, co ještě neumíme. Pro přesné vyhodnocení změny tedy potřebujeme také konkrétní informace.
Nadšení kolísá
Dalším důvodem, proč se nám pokrok obtížně hodnotí, je proměnlivá motivace. Na začátku změny jsme plní očekávání. Máme nový plán, jasnou představu o výsledku a chuť pustit se do práce. Postupně ale přicházejí běžné dny, únava a další povinnosti.
To samo o sobě neznamená, že jsme ztratili schopnost změny dosáhnout, motivace se může měnit a nemusí vždy přesně odrážet naše chování. Někdy pokračujeme v novém návyku, i když nás už tolik netěší, jindy se cítíme plní odhodlání, ale pro samotnou činnost si nenajdeme prostor.
Představte si, že se chcete naučit lépe odpočívat během pracovního dne. První dny si pravidelně děláte krátké přestávky, později vás pohltí úkoly. Na konci týdne si možná řeknete, že jste to nezvládli. Pokud jste si ovšem přestávky dopřáli třikrát z pěti pracovních dnů, je to jiný výsledek než nula.
Chtít něco změnit a skutečně to dělat nejsou totožné věci. Pro pochopení toho, co skutečně děláme, je důležité sledovat nejen naše úmysly, ale také opakovaná jednání. Proto není dobré posuzovat svůj pokrok jen podle toho, jak moc se nám právě chce, nebo nechce.
Jak poznat rozdíl mezi dojmem a skutečností?
Jedním z nejjednodušších způsobů, jak být v obraze, je začít si pokrok zaznamenávat, abychom se nemuseli spoléhat výhradně na paměť.
Chcete-li například omezit používání telefonu, můžete si jednou týdně poznamenat průměrnou dobu u obrazovky (to ostatně měří i váš telefon). Pokud se snažíte lépe zvládat stres, můžete si na konci dne stručně zapsat, co vás rozhodilo a jak jste reagovali. No a pokud se například učíte říkat ne dalším pracovním úkolům, můžete si čárkovat, kolikrát se vám podařilo dodržet vlastní hranice.
Důležité je vybrat si jednoduché měřítko, které skutečně souvisí s vaším cílem. Nižší čas u telefonu nemusí sám o sobě vypovídat o kvalitě života, čísla tedy potřebujeme doplnit kontextem.
Pomoci může i krátká rekapitulace, třeba v pátek večer. Zkuste si odpovědět na tři otázky:
Co se mi tento týden podařilo konkrétně udělat?
Co mi změnu usnadnilo a co mi ji naopak komplikovalo?
Co bych chtěl/a příští týden zkusit jinak?
Takový záznam nezabere víc než několik minut. Jeho smyslem je všimnout si vzorců, které bychom jinak přehlédli, nebo si za 14 dní už ani nepamatovali.
Psaní a zapisování cílů
Psycholog James Pennebaker z Texaské univerzity se proslavil výzkumem takzvaného expresivního psaní, při němž lidé písemně zpracovávají své myšlenky a emoce spojené s náročnými zážitky. Výzkumy této metody přinesly zajímavé výsledky, ze kterých si můžeme odnést to, že při sledování pokroku je důležité rozlišovat dvě věci: psaní o tom, co prožíváme, a systematické zaznamenávání konkrétního chování.
Mohou se totiž dobře doplňovat, ale nejsou totožné. Když si napíšeme „mám pocit, že se mi daří lépe“, zaznamenáváme vlastní prožitek. Když doplníme, co jsme skutečně udělali a jak často, získáme také podklad pro jeho ověření.
Užitečné může být i sdílení cíle s někým, komu důvěřujeme. Psycholožka Gail Matthews zkoumala, jak se s dosahováním cílů pojí jejich písemné zaznamenání, závazek a průběžné informování nějaké blízké osoby. Lidé, kteří si zapsali své cíle a někomu se svěřili, měli o 42 procent vyšší pravděpodobnost, že jich dosáhnou, než ti, kteří si je nechali pro sebe. Takový postup tedy může pomoci, není nicméně všespásný pro každého.
Malé pokroky také potřebují pozornost
I když se nám změna někdy zdá neviditelná, neznamená to, že se nic neděje. Stejně tak ale není dobré automaticky předpokládat, že naše úsilí přináší ovoce jen proto, že jsme věci věnovali hodně času a energie. Právě zde se setkávají obě strany problému. Když pokrok nesledujeme, můžeme přehlédnout, co už se nám podařilo. Když se spoléháme jen na vlastní dojem, můžeme si zase namlouvat, že jsme dál, než skutečně jsme.
Pomáhá proto kombinovat dvě věci: všímat si toho, jak se cítíme, a současně sledovat, co opravdu děláme. Nejde o to měřit každou minutu nebo proměnit osobní rozvoj v další „maxxing“. Jde čistě o to získat realističtější obrázek o vlastním úsilí.
Důležité je také pamatovat na to, že pokrok neznamená naprostou bezchybnost. Možná stále občas sáhnete po telefonu ve chvíli, kdy jste nechtěli. Pokrok je už třeba v tom, že si toho všimnete a telefon odložíte. Stejně tak, i když neumíte odmítat úplně všechny další úkoly, někdy si možná dokážete uhlídat čas na odpočinek.
Změny nemusí být velkolepé, přesto jsou důležitou součástí cesty k cíli. Abychom je dokázali ocenit, potřebujeme se naučit nehodnotit sami sebe jen podle momentální nálady, ale také podle toho, co se postupně mění v našem každodenním životě.
