Vyrostla jsem s narcistní matkou. Z hlubokých traumat mi až asistovaná terapie ketaminem
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
Největší bitvy nevyhrajete pomstou, ale tím, že se uzdravíte a vedete spokojený život. To je vzkaz novinářky Kláry Kučerové, která bojuje se svými stíny za pomoci terapie ketaminem a nevšední otevřenosti. Projekt Chci o tom mluvit má pomoci se zotavením dalším obětem násilí, které na nich napáchali druzí.
Jste zakladatelkou projektu „Chci o tom mluvit“. O čem jste se tedy rozhodla mluvit vy sama?
Projekt Chci o tom mluvit vznikl jako reakce na moment, kdy jsem se začala babrat ve svých traumatech. Probublávalo to ve mně tak silně, že bylo jasné, že s tím musím něco dělat, jenže jsem v ten moment současně zjistila, jak těžké je najít informace, které by vám pomohly a nasměrovaly vás. Když už jsem nějaké našla, byly neucelené a roztříštěné. Nakonec mi nejvíc pomohly příběhy lidí, kteří si zažili něco podobného jako já.
Takže když jsem na tom byla už trochu lépe, rozhodla jsem se založit bezpečný prostor, kde by lidé mohli svoje příběhy sdílet, a vznikl projekt Chci o tom mluvit, který je úplně zdarma. Jednak proto, že věřím, že právě tento druh informací by měl být dostupný úplně všem a bez rozdílu, jednak proto, že zotavení se z traumatu stojí ohromné peníze. A já nehodlám kupčit s příběhy přeživších. Projekt má skvělou odezvu právě od těch, kterým pomáhá, a to je pro mě zásadní.
Kde jste vy osobně jako přeživší v sobě našla sílu jít se svým příběhem ven?
Asi jsem se prostě hodně naštvala. Štvalo mě, že nejsme slyšet, že se veřejnost baví o nás, ale bez nás a že to nejsme my, kdo by měl chodit „kanálama“. Měla jsem potřebu ukázat, kde je zlo, že to nejsou přeživší a že by se neměli bát mluvit. A doufala jsem, že když ostatní uvidí, že jsem to dokázala já, řeknou si, že to zvládnou taky, a podaří se nám probořit stigma. Současně ale s přeživšími hodně řeším bezpečnost, nechci, aby se retraumatizovali. Můj projekt je zaměřený primárně na zotavení, a proto když třeba oběť není v terapii nebo by se to mohlo otočit proti ní, domluvíme se, že ještě není správný čas a počkáme.
To je hrozně těžké, protože vy si to jako dítě prakticky nemáte šanci uvědomit. Že je u nás doma něco jinak, jsem si poprvé začala všímat, když jsem byla na návštěvě u kamarádky a viděla, jak se k ní chová její máma. Často jsem utíkala ke kamarádům nebo ke knihám, do jiného světa. Definitivně mi to ale došlo, až když jsem se od matky začala fyzicky oddalovat. Když jste pořád u násilníka, a je jedno, jestli je to sexuální predátor, nebo násilný rodič, vytvoří se traumatická vazba, kterou si ovšem nevytvoříte sami, ale vytvoří vám ji svým specifickým chováním právě ten druhý člověk. Není to situace, kterou byste si vědomě nebo dobrovolně vybrali, přesto vás pohltí.
Kdy jste tuto vazbu dokázala přetrhnout?
První vztek jsem pocítila, když jsem začala chodit na terapie. Pořád jsem s matkou ale byla v kontaktu a vlastně mi stále ani zdaleka nedocházelo, jak moc zlé to je, což je u traumatu běžný obranný mechanismus. Definitivně se to ve mně zlomilo až po asistované terapii ketaminem na klinice Psyon. Strašně moc se mi toho tehdy zvědomilo. Třeba vzpomínka na sexuální zneužívání, když mi byly čtyři roky.
Matka mě tehdy dávala hlídat svým známým, klidně i na několik dní, místo toho, aby mě ochránila. Což je u narcistních matek běžné, mají pokřivené vnímání toho, co je dobré a co špatné, nemají potřebu chránit svoje děti a není neobvyklé, že se na utrpení samy podílejí. Mé matce dělalo dobře působit bolest. Často mě třeba nutila jíst jídlo, o kterém věděla, že mi nechutná, dokud jsem se nepozvracela. A druhý den to udělala znovu. Právě terapie ketaminem pro mě zafungovala jako rozbuška, hromadil se ve mně vztek, který najednou musel ven. Měla jsem stavy, kdy jsem jen klečela na zemi, brečela a křičela bolestí, a pak jsem se naštvala definitivně.
Jak ukončení kontaktu s matkou probíhalo?
Ten den měla zrovna narozeniny a já věděla, že na ně nepřijdu. Ztropila scénu a dělala ze sebe chudinku. V té době měla nějakého z mnoha chlapů, se kterými kdy byla, což je u narcistů také velmi obvyklé, že velmi často střídají partnery a sexualitu používají jako zbraň. Zmanipulovala ho, aby začal psát sestře, ta mi volala, křičely jsme na sebe a pak jsem jí to típla.
Napsala jsem pak rodině společnou zprávu, protože jsem chtěla, aby všichni dostali stejnou informaci najednou a písemně, vysvětlila důvody svého odchodu a vypsala i věci z dětství, o kterých sestra nevěděla. To, co mi matka dělala, se totiž dělo za zavřenými dveřmi. Obzvlášť poté, co od nás zmizel táta. Jakmile v narcistní rodině chybí nějaká pevná zeď, jste v háji. Rodič si to na vás vybije a vy jste obětí jeho nálad.
Ne. V naší rodině vždy platilo nepsané pravidlo, že jsem ta nejhorší a že můžu za všechno. Brácha ale nakonec udělal zajímavou věc, nezávisle na mně, protože v té době jsme nebyli moc v kontaktu, se od matky také odstřihl. Když byl starší, přisoudila mu roli „neviditelného dítěte“. Moc se o něj nezajímala. To, že s ní kontakt přerušil i on, už matka nedokázala unést, a i když jí bratr napsal důvody, matka všechno svedla na mě, že jsem ho zmanipulovala.
Se sestrou máte také blízký vztah?
Vůbec ne. Sestře matka přidělila roli „zlatého dítěte“, nikdy od ní nedostávala žádnou zpětnou vazbu, moc ji nekritizovala za její chování, neurčila jí žádné hranice a neustále ji stavěla na piedestal. V podstatě z ní vychovala svou kopii. Sestra dodnes nemá tušení, nebo prostě nevěří tomu, co nám matka dělala.
Předpokládám, že když jste o tom, co se vám dělo, začala veřejně mluvit v podcastu, vztahy v rodině to nadobro pohřbilo.
Úplně. Poprvé jsem o tom začala veřejně mluvit v podcastu 50 stínů narcismu, ke kterému jsem udělala dvacet epizod. Zájem byl obrovský, lidé to poslouchali a sdíleli a tím jsem si to samozřejmě u rodiny pohřbila definitivně. Matka se totiž celý život urputně snažila budovat obraz navenek dokonalé rodiny. To lidé s narcismem dělají velmi důsledně a efekt je takový, že vám pak jako oběti nikdo nevěří, protože mají pocit, že to přece není možné. Vtipné ale je, že po zveřejnění podcastu mě kontaktovali někteří její bývalí partneři, že s ní zažívali podobné věci.
Jak těžké je odříznout týrajícího rodiče?
Je to ta nejtěžší věc v životě. Na terapii jsem popisovala, že mám pocit, že umřu. Biologicky k tomu totiž nejste nastavení, vyčlenění ze smečky podvědomě znamená smrt. Hrozně se to ve mně mlelo. Mělo to typické rysy závislosti, dokonce jsem cítila, že mi chybí. Musela jsem si cíleně připomínat všechny ty hnusné věci, které mi dělala, abych to dokázala ustát. Občas se totiž objevil i soucit. Obzvlášť ve chvílích, kdy se vám začnou objevovat i vzpomínky na ty vzácné okamžiky, kdy se chovala normálně, začnete pochybovat. Bylo to něco, k čemu jsem se na terapii musela často vracet.
Dnes už vím, že jsem tu cestu k ní definitivně uzavřela, a jsem s tím srovnaná. Jen si odžívám truchlení za rodiče, kterého jsem ztratila. Respektive za rodiče, kterého jsem nikdy neměla. Přijala jsem fakt, že jsem sirotek a že to prázdné místo bude bolet, dokud si to neodtruchlím. I když mi matka dala život, svou roli matky nikdy nenaplnila. A já jsem přesvědčená, že ne každá žena by matkou být měla. Protože to, že má poruchu nebo trauma, ji neopravňuje k tomu, dělat peklo druhým lidem.
Jak je možné, že si nikdo nevšiml, co se vám doma děje? Měla jste přece dva sourozence, nějakou dobu s vámi byl i otec, než odešel.
Protože matka si to vždy nechávala na chvíle, kdy doma nikdo nebyl. Když jsme nebyly samy, dokázala se chovat úplně normálně, uvařila večeři, šla s námi na výlet. Upřímně, právě tyto extrémní výkyvy jsou na vztahu s chytrým narcistou to nejhorší. Nenadává vám od rána do večera, dělá to rafinovaně, plánovaně, střídá situace, kdy je milá a kdy je na vás strašně hnusná.
Její typickou zbraní pak byla triangulace, kdy nás se sourozenci poštvávala proti sobě, neustále nás nutila mezi sebou soupeřit, a moje sestra se z toho nevymanila dodnes. Oblíbenou taktovkou byl také extrémní tlak na výkon. Poslouchala jsem od ní věty typu: „Jestli dostaneš horší známku než jedna minus, tak si mě nepřej.“ Takže když jsem jednou dostala pětku ze zkoušení, přišel tak těžký panický záchvat, že pro mě do školy musela přijet záchranka.
A když jste dostávala samé jedničky, tak byla spokojená?
Jasně že ne. Vytvářela další a další nové požadavky, kterým nešlo nikdy dostát. Když jsem se snažila jí vyhovět, dřela a nosila samé jedničky, odpovědí mi bylo jen: „No, tak máš jedničky, a co?“ Nemělo to strop. Nakonec se ze mě stala černá ovce rodiny, protože jsem se jejímu zacházení začala vzpírat.
Proč nezasáhl ani otec?
V první řadě je potřeba říct, že každý z nás tří sourozenců měl jiného otce. Můj táta se o mě s matkou soudil, chtěl mě do výhradní péče. Jenže dříve se děti automaticky dávaly matkám, a tak neměl šanci. A taky nevěděl, co se u nás děje. Nedokážu mu ale odpustit, že nakonec prostě zmizel. Odstěhoval se, pořídil si novou rodinu a já celou dobu vyrůstala s pocitem, že mě vlastní táta nechce. Což byla tedy primárně matčina zásluha, protože mi to neustále vštěpovala. Jenže tohle všechno mi došlo až zpětně, v dospělosti, když si ty puzzle poskládáte a ony do sebe zapadnou.
Nejhorší na životě s člověkem s narcismem je, že to dlouho nevíte. K terapeutovi totiž nechodí oni sami, ale jen jejich oběti. Proč by chodili na terapii, když jim chybí sebereflexe, a tudíž jsou přesvědčení o tom, že problém nemají oni, ale všichni okolo. Po dětství s narcistní matkou jsem se samozřejmě dostala do vztahu s narcistním partnerem. Mozek si zkrátka podvědomě hledá to, co zná, co poznává, na co je zvyklý. Zpětně u toho partnerského vztahu vidím, že mým prvním varovným signálem mělo být, jak dlouho mě uháněl.
Druhým velkým varovným signálem pak měla být rychlost navázání vztahu. To je poměrně typické ani se nestačíte nadechnout, najednou jste spolu a plíživě se stanete závislými. Mým obrovským problémem bylo navíc to, že jsem neměla žádné zázemí. Matka mě vyhodila z domu, neměla jsem bezpečné místo, kde bych mohla být, a to mě nutilo neustále zůstávat u násilníka. V našem vztahu se pak střídaly fáze idealizace a devalvace. Chvíli jsem byla ta nejlepší žena na světě, pak mě najednou dostal úplně na dno. Potom zpravidla následovalo omlouvání, kupování dárků, uplácení. To často dělala i matka, já jsem na to úplně alergická. Nechci, aby si mě někdo kupoval, chci, aby se prostě choval normálně.
Říkáte, že ty varovné signály vidíte až zpětně. Kdy jste tedy poznala, že je váš vztah s partnerem nebezpečný?
Že nemá žádnou empatii, se naplno projevilo, až když začal být násilný v sexuální rovině. Pamatuju si, že jsme jednou něco slavili, já tehdy už vůbec nechtěla pít alkohol, abych neztrácela kontrolu, ale přesto jsem si dala dvě skleničky sektu. Jak jsem nebyla zvyklá, opila jsem se i z tak malého množství a usnula. Vzbudilo mě, že mě znásilňuje.
Tehdy jste od něj odešla?
Ano, ale bohužel jsem se zase vrátila. Dělo se to opakovaně. Neměla jsem kam jít, a navíc mi bylo psychicky tak špatně, že jsem se o sebe nedokázala vždy sama postarat. Každý návrat byl ale vždycky horší, protože se pokaždé choval ještě o něco agresivněji. Jednou po mně hodil telefon, já se naštvala a on tu agresi přesunul do sféry, kde věděl, že jsem nejzranitelnější. Podruhé mě znásilnil, když už jsme byli od sebe delší dobu, já měla nový vztah a šla si k němu pro věci. Byl přesvědčený, že to znovu zafunguje a já se k němu poslušně vrátím.
Lidé s narcismem vás málokdy nechají na pokoji, a když už vás opravdu nemohou kontrolovat, začnou kontrolovat alespoň obraz o vás. Matka v tom byla přebornice. Neustále mě pomlouvala, vymýšlela si, že s terapeutem provozujeme BDSM sex, že fetuju. Expartner se zase neustále dopouštěl porozchodového násilí, což je fenomén, o kterém se velmi málo mluví.
Měl talent se vždycky ozvat v mojí nejslabší chvíli, věděl, že mám deprese, že trpím úzkostmi, zneužíval toho a hrál si na záchranáře. Neustále mě přesvědčoval, ať se k němu vrátím, že mi pomůže. Jenže tihle lidé vám pomoci nechtějí, protože mají nulovou empatii. Pro mě byla jediná cesta, jak se dostat z jejich vlivu, je odstřihnout. A to včetně jejich okolí, které mnohdy manipulují a využívají k tomu, aby vás mohli kontrolovat alespoň skrze ně.
Zmínila jste, že máte DID – disociativní poruchu identity. Jak se to projevuje?
Když v dětství prožíváte takto těžká traumata, může dojít k tomu, že se vaše osobnost nevyvine do jedné strukturované formy, ale rozdělí se na několik různých částí. Je to vlastně geniální obranný mechanismus mozku, který se vás snaží chránit. U mě se zachovala jedna velmi silná, funkční a zdravá část osobnosti, díky které jsem to peklo přežila, aniž bych skončila třeba v blbé partě nebo jako prostitutka, čemuž by se s mým příběhem asi těžko mohl někdo divit.
Jak jste na to přišla, že máte rozdělenou osobnost?
S terapeutkou jsme to zjistily právě díky asistované terapii ketaminem. Během ní začaly vyplouvat na povrch různé identity, takzvané altery. Zjistily jsme, že mám v sobě Lilith plnou nenávisti, protože na sebe vzala většinu sexuálního násilí, kterého se na mně lidé dopouštěli. Dalším alterem je asi čtyřletá nekomunikující Klárka, proto mám v sobě ještě šestiletého Michala, který slouží jako přenašeč informací právě od ní. Právě tato identita byla schopná sdělit terapeutce ty hrůzy z dětství. Disociativní porucha identity se pak v praxi projevuje například tak, že občas samu sebe nepoznávám v zrcadle.
Asi před čtyřmi lety, když jsem sledovala dokument o využití psychedelik v terapii, mě to naprosto fascinovalo a nastartovalo, abych si začala vyhledávat víc informací. Předtím jsem chodila na kognitivně-behaviorální terapii, která je skvělá, ale bohužel na traumata většinou nefunguje. Nejde totiž o hloubkovou terapii, a s nesprávným terapeutem může dokonce docházet k retraumatizaci, což se přesně stalo mně.
Zažila jsem také úžasnou terapii v organizaci proFem, která mi hodně pomohla, také proto, že mají k oblasti traumatu způsobeného právě sexualizovaným a domácím násilím velmi informovaný přístup. Právě díky mnoha letům terapie, kdy už jsem měla něco rozřešené, měla jsem svoje témata osahaná a nějakým způsobem jsem se v nich zvládala orientovat, jsem naznala, že bych z asistované terapie ketaminem mohla dokázat vytěžit něco dalšího. Ta předchozí zkušenost s terapií je zásadní.
Co přesně se při asistované terapii ketaminem děje?
Můžu samozřejmě mluvit jen za sebe a ze zkušenosti, kterou jsem měla na klinice Psyon. V první řadě je ale potřeba říct, že jde opravdu o terapii, která probíhá v registrovaném zdravotnickém zařízení. Ketamin v tomto kontextu není žádná droga z ulice, ale státem schválené anestetikum, které dostáváte v mikrodávkách. Před samotnou terapií jsem musela podstoupit celou řadu zdravotních testů, EKG, dechové testy i testy na drogy, a aplikaci ketaminu předcházela i přípravná sezení s terapeutem.
Celá léčba je velmi komplexní a důraz na absolutní bezpečnost je tu opravdu maximální. Během samotné aplikace pak ležíte s páskou na očích, abyste se do sebe mohli pohroužit, a v uších vám hraje pro terapii speciálně sestavený hudební playlist. Terapeut je po celou dobu s vámi, provází vás, ale zasahuje jen na vaše vyžádání, což pro mě jako pro traumatizovaného člověka bylo klíčové, že na mě nikdo nesahal bez mého svolení.
Co jste ve změněném stavu vědomí prožívala?
Vzhledem k tomu, že ketamin je anestetikum, tak jsem příliš necítila tělo, bylo mi celkově tak nějak lehce. Měla jsem krásné prožitky, viděla obrovský uklidňující vesmír a hrozně se smála. Ketamin ale umí zbořit ty zabetonované obranné mechanismy ve vašem mozku. Takže se mi stalo i to, že jsem najednou z toho obrovského vesmíru padala vzduchem do hlubokého oceánu, ve kterém se vyvalilo trauma, o kterém jsem do té doby nevěděla, protože jsem ho úplně vytěsnila. Vzpomněla jsem si třeba na útržky zneužití, které se mi stalo v dětství, cítila jsem, jak ten muž smrdí od cigaret, viděla, že mu chybí ruka a že je to starý, odporný člověk. A další věci.
Máte za sebou už čtyři sezení. Co bude teď?
Momentálně jsme se s terapeutkou dohodly, že nastává fáze, kdy budeme jen integrovat. Vzhledem k tomu, že se ze mě zapomenuté vzpomínky valí tak silně a vytahují ohromně silné emoce, by další aplikace nebyla vhodná, je potřeba dosavadní věci nejprve zpracovat. Jsem z toho také neuvěřitelně vyčerpaná. Sice mi ustoupily deprese, ale současně se mi vyvalily obrovské úzkosti, které jsem v sobě měla dlouhá léta a jen čekaly, až budou moci ven. Nepopírám, že mám velmi těžké období a chvílemi doslova balancuji na hraně, ale současně je to také důkaz, že se čistím a uzdravuji. Smiřuji se s poruchou identity, nepřestávám chodit na terapie a jsem srovnaná i s tím, že na ně možná budu chodit celý život. Ostatně, lidé s diabetem si také píchají inzulin celý život a já v tom nevnímám žádný rozdíl.
Co byste vzkázala dalším přeživším a obětem traumat?
Aby to nevzdávali a zotavovali se, protože to má smysl. Neléčené trauma může zvyšovat riziko některých vážných tělesných onemocnění, včetně autoimunitních, například revmatoidní artritidy. Ty největší bitvy nevyhrajete tím, že se násilníkovi budete chtít pomstít, ale tím, že se uzdravíte a zařídíte si spokojený život. Najděte v sobě tu bojovnost, vyškrábněte i ty úplně poslední zbytky sil a věnujte je jen a jen sobě.
Zdroj: autorský rozhovor
