Hlad, nebo stres? Proč se někdo přejídá a jiný nedokáže polknout ani sousto
Stejný deadline, stejně probdělá noc, a přesto dva opačné konce. Jeden si k obrazovce nosí čokoládu a slané tyčinky, druhý se od rána nedokáže ani napít. Nejde o povahu ani sílu vůle. Je to projev stresu v těle. A ten se může u téhož člověka během několika týdnů obrátit úplně naruby.
Dita a Hynek se neznají, ale procházejí podobně vypjatým obdobím. Dita podniká na volné noze a má před odevzdáním zakázky, na které závisí její příjem na další dva měsíce. Když se ráno posadí k počítači, žaludek má jako na zámek. Udělá si kávu, vypije ji, na snídani nemá pomyšlení, oběd odsouvá. „Najím se, až to dodělám,“ říká si. Večer zjistí, že za celý den snědla jablko a kus pečiva, a nechápe, kam se poděl hlad.
Hynek pracuje v korporátu, kde má práci víceméně zajištěnou, ale i tak v ní zažívá spoustu stresových situací, navíc mu po deseti letech krachlo manželství a on se rozvádí. Jeho dny mají jiný rytmus, vleklý a šedý, bez konce v dohledu. Po nekonečných callech a poradách, po večerech, kdy v poloprázdném bytě naráží na to, co se rozpadlo, shání něco sladkého. Ne proto, že by měl hlad. Spíš proto, že je mu aspoň na chvíli o trochu líp. Stejný spouštěč, opačná reakce. A skoro každý se v jednom z nich pozná.
Dvě reakce, stejný systém
Svádí to vyložit si to jako věc povahy nebo nějaké typologie, jako by existovali „přejídači“ a nejedlíci coby dva neměnné druhy lidí. Výzkum ale ukazuje, že to není tak jednoduché. Nejde o dvě skupiny, jde o jeden a tentýž stresový systém, který se chová různě podle toho, jaký stres právě prožíváme. Odhady mluví o tom, že kolem osmdesáti procent lidí pod stresem množství jídla nějak mění. Jen jedni míří k ledničce a druzí od ní.
Klíč je v rozdílu mezi akutním a chronickým stresem. Při náhlém, ostrém ohrožení se tělo připravuje na akci a trávení odsouvá jako něco, co teď počká. Při dlouhodobém, vleklém tlaku se naopak rozjíždí jiná osa, která chuť k jídlu spíše roztáčí. Dita a Hynek tak nejsou dva odlišné typy lidí. Jsou dvě tváře téže fyziologie. Co se tedy v lidském těle odehrává?
Akutní stres, čili náhlé ohrožení, ostrý konflikt, blížící se uzávěrka, aktivuje sympatikus a vyplaví adrenalin a noradrenalin. Spustí se i kortikoliberin (CRH), který sám o sobě chuť k jídlu tlumí. Krev se přesměruje od trávicího ústrojí ke svalům. Výsledkem je sevřený žaludek a pocit, že nelze polknout.
Chronický stres, představující vleklou starost, dlouhé měsíce v tlaku, udržuje zvýšenou hladinu kortizolu. Ten naopak chuť k jídlu zvyšuje, a to hlavně chuť na kaloricky vydatné, sladké a tučné. Tělo v úsporném režimu volá po palivu a po rychlé úlevě.
Jak vysvětlit sevřený žaludek?
Vraťme se k Ditě. Život na volné noze přináší stres v náhlých, nepravidelných nárazech. Jednou je práce nad hlavu, jindy ticho a strach, jestli přijde další zakázka. Tělo na takový poplach reaguje okamžitě. Aktivovaný nervový systém na chvíli vypne hlad jako nepodstatný a všechnu energii přesměruje jinam. Dita se nerozhodla, že se nenají a raději dodělá práci; sevře se jí žaludek a nedostane do sebe ani sousto.
Existuje hypotéza, podle které ti, kteří jsou více naladěni na signály vlastního těla, pod stresem spíše nejedí. Jako by lépe rozeznali, že to sevření v břiše není hlad, ale poplach. Dita k nim patří. Tělo jí dává jasnou zprávu a ona se jí řídí i za cenu, že na jídlo zapomene až do večera.
Proč ve stresu víc jím?
U Hynka jde o úplně jiný příběh. Jeho stres není nárazový, je to dlouhá, únavná zima bez konce. Rozvod a práce v nadnárodní společnosti se spojily a přivedly ho do stavu, který nepovolí ani večer. A právě tohle jsou okamžiky, kdy spousta lidí, stejně jako Hynek, sahá po „comfort foodu“, tedy jídle, které nám má poskytnout útěchu. Americká fyzioložka Mary Dallman popsala, že při chronickém stresu funguje sladké a tučné jídlo jako svého druhu sebemedikace. Na úrovni těla totiž načas tlumí rozjetou stresovou reakci. Jinak řečeno, Hynek se nepřejídá ze slabosti. Jeho tělo se snaží uklidnit jediným nástrojem, který má rychle po ruce.
Háček je v tom, že jde jen o krátkou úlevu. Po ní se vrací totéž napětí, často ještě s příměsí studu. Hynek si večer řekne, že zítra to bude jiné. A druhý den sahá po stejné krabici polomáčených sušenek jako včera, protože pod stresem nehledáme to nejlepší řešení, hledáme to nejrychlejší.
Druhý mozek nespí
Spojení mezi žaludkem a psychikou není jen řečnický obrat. Ve stěně trávicího ústrojí je hustá síť neuronů, které vědci pro její složitost přezdívají „druhý mozek“. Jde o enterický nervový systém ve stěně střev, který tvoří zhruba dvě stě až šest set milionů neuronů, tedy přibližně tolik, kolik má mozek psa. Dokáže fungovat poměrně samostatně. Více než devadesát procent serotoninu, látky spojované s náladou, vzniká ve střevě, nikoli v hlavě. Hlavní spojkou mezi břichem a mozkem je pak bloudivý nerv (nervus vagus). Právě po něm putují signály oběma směry, což vysvětluje, proč emoce mění trávení a proč stav střev ovlivňuje náladu.
Komunikace mezi břichem a hlavou běží obousměrně a nepřetržitě. Proto se nám žaludek sevře při špatné zprávě, proto někoho před zkouškou rozbolí břicho, proto se po dobrém jídle dostaví klid. Není to slabá vůle ani výmysl, takhle funguje náš nervový systém.
Málokdy jde o jídlo
Tady se ukazuje, proč Dita a Hynek reagují opačně. Tělo pod stresem často vyšle jeden nejednoznačný signál neklidu. A teprve mozek ho zařadí a vyhodnotí. Schopnost rozeznávat a správně pojmenovávat vnitřní tělesné stavy se odborně nazývá interocepce. U někoho je ten překlad přesný a dokáže dobře vnímat stavy svého těla, někdo je spíše nebo úplně odpojený. Část lidí čte tělesný neklid jako „mám hlad“ a sahá po jídle. Jiní tentýž signál čtou jako sevření, knedlík v krku, a od jídla se odvracejí. Dobrá zpráva je, že na interocepci (i propriocepci) lze pracovat, schopnost vnímání prohlubovat a s jeho signály ladit tělo.
Už v sedmdesátých letech známý americký psycholog Stanley Schachter a psychoanalytička a psychiatrička Hilde Bruch upozornili, že lidé se liší v tom, jak spolehlivě rozliší hlad od emoce. Někdo má tyto signály jasně oddělené, jinému splývají. Proto věta „mám chuť na něco sladkého“ může u jednoho znamenat hlad, u druhého úzkost, samotu nebo únavu, které si jen vzaly podobu chuti. V tomto smyslu jde málokdy doopravdy o jídlo.
Když se přejídač zarazí
Často panuje představa, že buď je člověk přejídač, nebo nejedlík, a má to tak vždycky, ale to je mýtus. U jednoho člověka se umějí oba stavy v čase prostřídat. Hynkův příběh jde dál. Rozvod se zamotá, přibudou právníci, dohady o dětech, pocit, že se všechno hroutí najednou. Stres se z vleklého, ale jakžtakž zvládaného mění v zahlcující. A v tu chvíli se Hynkův vztah k jídlu obrací.
Z těla, které se ještě před měsíci tišilo sladkým, se stává tělo, které jídlo odmítá. Dlouhodobě vysoký stres totiž nakonec hlad nezesiluje, ale utlumí, protože vyčerpá zdroje, ze kterých se chuť k jídlu napájí. K tomu se přidává nálada. Když se vyčerpání překlopí do deprese, mění se i apetit. Část lidí v depresi jí více a přibírá (jde o takzvanou atypickou podobu), jiní ztrácejí chuť a hubnou (mluvíme o podobě melancholické).
Hynek se posouvá od první ke druhé. Jídlo, které bylo útěchou, se stává dalším úkolem navíc, na který nemá sílu. Lednička zůstává plná, on u ní stojí, a nemá na nic chuť ani hlad. Nejdřív je rád, že shazuje nabraná kila, ale i to ho brzy přestane těšit. Tady už nejde o „zhubnutí ze stresu“ jako o nevinnou epizodu. Je to signál, že se děje něco hlubšího a že útěcha, kterou jídlo nabízelo, přestala stačit.
Dita nakonec zakázku odevzdá a její hlad se vrátí, jako by se nic nestalo. Hynek má před sebou delší cestu. Oba ale ukazují totéž: že to, co se odehrává u jídelního stolu, je často jen ozvěna toho, co se děje uvnitř. Finální otázka proto nezní, jestli ve stresu jíme více, nebo méně. Je jiná. Co se vlastně snažíme nakrmit, nebo naopak umlčet, když ve vyhrocené chvíli sáhneme po jídle, anebo ho odsuneme stranou?
Kdy vyhledat pomoc
Změny v jídle, které doprovázejí stres, bývají přechodné a samy odezní, jakmile tlak poleví. Pozornost si ale zaslouží situace, kdy změna chuti trvá týdny a nevrací se do normálu, kdy se pojí s trvale skleslou náladou, ztrátou zájmu a stažením se z kontaktu nebo kdy člověk pozoruje výraznou změnu hmotnosti a sílící pocity studu kolem jídla. V takovém případě nejde o nedostatek vůle; nejlepší krok je obrátit se na praktického lékaře nebo na psychoterapeuta. O vztahu k jídlu se dá mluvit a dá se změnit.
Zdroj: autorský článek
