Stále čekáte, až se vaši rodiče změní?
„Vím, že se máma nejspíš nezmění, ale třeba to tentokrát bude jiné.“ Možná tu větu znáte. Říkáme si ji před návštěvou, oslavou narozenin nebo po dalším telefonátu, který pekelně bolel. Rozumově víme, že se naši rodiče pravděpodobně nestanou laskavými, chápajícími a emočně dostupnými lidmi, které jsme jako děti potřebovali. Jenže emocím se někdy nechce vzdát naděje.
A není se čemu divit, jako děti jsme na rodičích závislí. Potřebujeme jejich blízkost, přijetí a pocit bezpečí. Nemůžeme si jednoduše zakázat cítit své potřeby, i když nám je rodiče nechtějí nebo nemohou naplnit.
Mnohem snesitelnější je věřit, že když budeme lepší, hodnější, úspěšnější nebo méně nároční, třeba si nás konečně máma či táta všimnou a budou nás mít rádi, jak potřebujeme. Tahle naděje nám v dětství pomáhala přežít, ale když si ji přeneseme až do dospělosti, je na obtíž.
Právě kvůli tomu znovu doufáme, že nás tentokrát rodiče pochopí nebo ocení naše úspěchy. Že tentokrát proběhne návštěva jinak. A když se to zase nestane, nebolí nás jen to, co se aktuálně stalo, ale bolí nás i naše nenaplněná minulost. Není vůbec snadné přestat doufat, když rodiče nikam nezmizeli. Jsou stále naživu, můžeme si zavolat, sejít se, slavit spolu narozeniny. Jen nám možná už nikdy nedají to, co jsme od nich potřebovali.
Jde o zvláštní druh ztráty. Truchlíme nad ztrátou rodiče, který nezemřel, ale kterého jsme potřebovali. Vlastně nás bolí odchod někoho, kdo nikdy neexistoval, ale nejspíš jsme celý život doufali, že ho jednou dostaneme.
Přijmout neznamená se vzdát
Když přijmeme realitu, neznamená to, že jednání rodičů schvalujeme, ani že jim odpouštíme. Klasika každé rodiny jsou příbuzní, kteří nám říkají, že jde přece o našeho tátu nebo mámu a že se musíme udobřit, aby nám to nebylo líto. Jenže my nemusíme všechno rodičům tolerovat nebo s nimi zůstávat v blízkém kontaktu, protože si to myslí teta se strýčkem. Když uznáme, že jsou rodiče prostě takoví, jak je známe celý život, můžeme se podle toho začít prakticky rozhodovat.
Místo čekání, jestli se konečně změní, můžeme začít řešit, co vlastně potřebujeme my sami. Možná kratší návštěvy? Neotevírat některá témata, nebo být pevnější v udržování našich hranic? Větší odstup? Nejde o to rodiče potrestat za jejich minulé prohřešky, ale ochránit sebe před dalším zklamáním z falešné naděje.
Jenže naděje umírá poslední, proto není potřeba ji úplně zahazovat. Jen ji můžeme nasměrovat jinam. Nemusíme pořád čekat, až se táta nebo máma stane rodičem, kterého potřebujeme. Nejspíš se nezmění nikdy, ale změnit se můžeme my sami.
To je typ naděje, se kterým se dá opravdu něco změnit a díky kterému máme život ve svých rukách. Dítě v nás kdysi potřebovalo doufat, že budeme mít takové rodiče, kteří nám chyběli, dospělý v nás potřebuje přijmout, že může skutečně změnit jen sám sebe, za nikoho jiného to udělat nemůžeme. I když nikdy nedostaneme od rodičů, po čem jsme celý život toužili, můžeme si to sami přestat odpírat. Máme prostor a duševní energii k tomu si vytvořit bezpečnější vztahy, nastavit hranice a dát sami sobě péči, kterou jsme kdysi potřebovali.
