Babička není na zavolání. Hlídání vnoučat lze odmítnout bez výčitek
Dospělé děti někdy berou hlídání vnoučat jako samozřejmost. Jenže i babička a dědeček mají svůj život a vlastní plány.
Vysvětlovat, proč nemáte čas, může být past. Čím více důvodů nabídnete, tím více prostoru vzniká pro jejich zpochybňování.
Jak si nastavit hranice a odmítnout hlídání tak, aby z toho nebyl oheň na střeše?
Těšíte se na klidný víkend, možná na výlet, návštěvu kamarádky nebo jen tak na lenošení. Pak se ozvou děti, že by potřebovaly akutně pohlídat vnoučata. Neptají se, zda se vám to hodí, spíš vám oznámí, že prostě hlídáte. Podobná situace sama o sobě neznamená, že vás dospělé děti nějak využívají, mohly si jen zvyknout na pomoc, která je pro ně vždycky k dispozici.
Odmítnout přitom nemusí být snadné. Vnoučata milujete a dětem chcete vyjít vstříc, takže nakonec souhlasíte, přestože se vám to nehodí. Jenže když se z občasné pomoci stane samozřejmost, může se z hlídání, které vám jindy přináší radost, stát zdroj stresu a únavy.
Prarodiče v rodinném životě nehrají žádné druhé housle, evropská studie odhadla, že v letech 2019–2020 pečovalo o vnoučata přibližně 47 procent prarodičů v Česku. I když z těchto dat nevyčteme, zda prarodiče hlídají rádi, nebo se cítí pod tlakem, jeda věc platí bez ohledu na statistiky: to, že rádi pomáháte, ještě neznamená, že musíte být k dispozici kdykoli.
Neříkejte „Nemám čas.“
Když chceme odmítnout, často začneme vysvětlovat. Nemám čas, potřebuju nakoupit, něco zařídit nebo jsem unavený/á. Jenže pokud druhý člověk naše důvody nepřijímá, může každý z nich začít zpochybňovat. Nakoupit se přece dá jindy nebo přes internet, a odpočinout si můžeme, až vnoučata usnou. Dětem se pak zpovídáme, zda máme dostatečně plný kalendář. Jenomže i volný den je jen náš a můžeme s ním naložit podle svého.
Místo dlouhého vysvětlování proto stačí říct: „Tentokrát hlídat nemůžu, mrzí mě to.“ Pokud chcete předejít podobným situacím do budoucna, můžete dodat, že si přejete domlouvat hlídání s předstihem. Ve vztazích je samozřejmě přirozené sdílet důvody a hledat kompromisy, jen není nutné obhajovat každé odmítnutí do posledního detailu, nebo naopak nasazovat ledový tón a tajnůstkařit.
Malý psychologický trik
V asertivní komunikaci se používá technika známá jako zaseknutá gramofonová deska. Jde o to klidně zopakovat své stanovisko, aniž bychom se nechali zatáhnout do nekonečného vyjednávání.
V praxi to může vypadat třeba takto:
- Dítě: „Opravdu potřebujeme, abys v sobotu hlídal/a.“
- Vy: „Chápu, že potřebujete pomoct, ale tuto sobotu hlídat nemůžu.“
- Dítě: „Ale vždyť jsi doma.“
- Vy: „Rozumím, ale tuto sobotu to nepůjde.“
- Dítě: „Takže nám nechceš pomoct?“
- Vy: „Rád/a vám pomůžu jindy, když se domluvíme předem. Tuto sobotu ale nemůžu.“
Nemusíte se hádat, vyjmenovávat všechny své plány ani dokazovat, že máte právo na volno. Uznejte potřebu dítěte, ale své rozhodnutí neměňte jen proto, že druhá strana naléhá. Technika samozřejmě nezaručí, že se děti nikdy neurazí, pomáhá však udržet rozhovor u podstaty a neztratit vlastní stanovisko pod tlakem.
Když přijdou výčitky
Někdy se po odmítnutí objeví zklamání nebo výčitky. Dospělé děti mohou mít pocit, že jim rodiče nepomáhají, přestože je pro ně situace také náročná, jindy jsou zvyklé na dosavadní uspořádání a změna jim jednoduše nevyhovuje. Ne každá výčitka je ale manipulace, děti zkrátka reagují podrážděně, když nedostanou to, s čím počítaly.
Důležité je ale rozlišit jednorázové zklamání od opakovaného nátlaku, při kterém dospělé dítě odmítá respektovat vaše rozhodnutí.
Místo protiútoku může pomoci klidná odpověď, ve které projevíte pochopení pro složitou situaci: „Mrzí mě, že tě to zklamalo a chápu, že potřebuješ pomoct. Mám vás rád/a, ale tentokrát opravdu hlídat nemůžu.“ Lásku k dětem a vnoučatům není třeba dokazovat tím, že vždycky ustoupíme, odmítnout jedno hlídání z vás sobce nedělá.
Nejlepší hranice se nastavují předem
Pokud se hlídání na poslední chvíli opakuje, je lepší domluvit pravidla v klidné chvíli (třeba na návštěvě) než čekat na další naléhavý telefonát. Stanovte si třeba, že potřebujete vědět o hlídání několik dní dopředu nebo že některé konkrétní dny máte vyhrazené čistě pro sebe. Pravidelná pomoc zkrátka musí vyhovovat oběma stranám.
Neexistuje žádný univerzální počet hodin, který by z člověka dělal dobrou nebo špatnou babičku či dědečka, protože někdo hlídá rád několikrát týdně, jiný jen příležitostně. Obojí je v pořádku, jestliže to odpovídá to vašim možnostem a necítíte se pod tlakem. Vnoučata mohou být velkou radostí a společný čas obohacuje obě generace, takže aby to tak zůstalo, neměla by se vaše pomoc změnit v povinnost, o níž rozhodují všichni kromě vás.
Pokud si máte zapamatovat jedinou větu, může znít například takto: „Rád/a s vnoučaty trávím čas, ale potřebuji, abychom se na hlídání domlouvali předem a počítali i s mými plány.“ Máte právo rozhodovat o svém čase, jen je to někdy třeba dětem připomenout. Inu, taky toho mají až nad hlavu.
