Máte rozvod v DNA? Konec vztahu může být ovlivněn i našimi geny
Geny neurčují do puntíku náš osud, ale představují některé z dílů celkové skládačky, která toho dost ovlivňuje. Dokonce i riziko rozpadu vztahů, jak ve své disertační práci na Univerzitě v Oslu popsala socioložka Ruth Eva Jørgensen.
Norská socioložka se ve svém výzkumu podívala na rozchody z netradičního úhlu, skrze DNA. Podle této vědkyně neexistuje jeden „gen rozvodu“, ale vše v našich životech (od osobnosti přes zdraví až po úspěchy ve vztazích) ovlivňují naráz tisíce malých genetických variant. A právě součet těchto variant může u některých lidí končit rozchodem.
Její práce je založena na statistických vzorcích napříč velkými populačními skupinami, nikoli na konkrétních jednotlivcích, takže popisuje spíše jisté obecné tendence, než co se může stát v jednom konkrétním vztahu. Jak působí genetika, se samozřejmě liší i v různých kontextech, záleží třeba na tom, v jakém prostředí vyrůstáme a jaké příležitosti a vztahy máme. Geny jako takové se s věkem a zkušenostmi nemění, ale mohou nepřímo ovlivnit naše rozhodnutí třeba tím, že se podílí na formování našich osobnostních rysů, které se pak následně projeví (či neprojeví) v závislosti na konkrétní životní situaci.
Ruth Eva Jørgensen ve své disertační práci využila genetická data od více než 120 tisíc lidí z Norské kohortové studie matka, otec a dítě (MoBa). Pomocí krevních vzorků vytvořila účastníkům tzv. polygenní index, tedy přehledné genetické skóre, které v sobě kombinuje tisíce drobných odchylek v DNA. Díky tomuto skóre dokázala spočítat genetické předpoklady lidí pro nejrůznější povahové rysy a vlastnosti. Do studie zahrnula také sourozence, kteří sdíleli rodinné zázemí i dvojčata. „Když genetické rozdíly mezi sourozenci pomáhají vysvětlit i rozdíly ve vztazích, posiluje to argument, že je genetika důležitá,“ vysvětluje socioložka.
Rodinné vzorce
Geny ovlivňují například to, jak zvládáme stres, jaké si volíme životní cesty i ke komu nás to přitahuje, což se následně promítá do stability našich partnerství. Lidé s genetickými předpoklady pro vyšší vzdělání, životní pohodu nebo pozdější rodičovství mají podle zjištění Jørgensen nižší riziko rozpadu vztahu. Velmi překvapivým zjištěním bylo, že stabilnější vztahy mají i lidé s genetickým sklonem k neuroticismu. Úzkostnější jedinci totiž mohou o to více pečovat o bezpečí, které jim partnerství nabízí. Naopak vyšší riziko rozchodu se ukázalo u genů spojených s rizikovým chováním, jako je kouření nebo brzký začátek sexuálního života.
Výzkum odhaduje, že běžné genetické varianty vysvětlují přibližně 9 % rozdílů v riziku rozpadu vztahu u žen a 3 % u mužů. Důležitou roli genetiky potvrzuje i srovnání biologických a adoptivních rodin. U adoptovaných dětí, které se svými rodiči nesdílejí DNA, se rozchod rodičů promítl do jejich vlastních vztahů mnohem méně než u dětí biologických. To dokazuje, že opakování „vztahových nezdarů“ v rodinách není způsobeno jen tím, co od rodičů odkoukáme v dětství, ale i genetickou podobností.
Pro sociologii jde o zásadní posun, protože se dosud se výzkum soustředil téměř výhradně na výchovu a prostředí. Jørgensen však dodává, že genetické vlivy nejsou vytesané do kamene, vždy záleží na konkrétní společnosti a době. Například v kulturách, kde je rozvod zakázán nebo tabuizován, se genetické skony v praxi nemají jak projevit.
