Výuka čtyři dny v týdnu, v pátek home office. Škola není o odseděných hodinách, říká ředitel Sáblík
Chovejte se ke studentům jako k dospělým, a oni se budou jako dospělí chovat. Tak jednoduché to je. Ředitel Smíchovské střední průmyslové školy Radko Sáblík vybudoval vzdělávací instituci, kde je volnost spojená se zodpovědností za vlastní studium. A škola k tomu poskytuje všemožnou podporu. Úspěšnost studentů jeho konceptu dává za pravdu.
České školství se momentálně nachází v jakémsi bodě temna – školy mají nedostatek pedagogů, část z nich je vyhořelá a mnohé studenty škola nebaví. Vaše škola se z toho vynořuje jako jednorožec, protože na ni nic z toho neplatí. Co děláte jinak?
Vlastně všechno. Ještě než noví studenti v září nastoupí, zapisují se do našich letních škol, kempů, workshopů, nepřicházejí k nám poprvé na přijímací řízení, ale zapojují se už předtím. Hned jak se k nám dostanou, jedou na letní školu, v září na týden na adaptační kemp, kde jsou jejich mentory studenti vyšších ročníků, kteří jim představují svoje projekty a dělají si svůj nábor. Po uchazečích chceme při podání přihlášky motivační dopis, vyplněné portfolio a součástí zkoušky nejsou jen Cermat testy, ale i naše testy a osobní pohovor, kde zohledňujeme i to, jak jsou tito mladí lidé motivováni ke studiu. Takže ve zkratce – k nám se stahují lidé, kteří zkrátka chtějí něco dělat.
A když se k vám dostanou? V čem se liší systém vzdělávání na vaší střední škole ve srovnání s ostatními?
Především studenty nebereme jen jako objekty vzdělávání, ale jako partnery ve vzdělávání. Řídí u nás věci, jsou zapojení do výuky, zúčastňují se kulatých stolů, jsou prostě součástí školy, spolurozhodují o ní, což se vymyká běžné praxi na středních školách. Během prvního a druhého ročníku postupně poznávají sebe i ostatní a od třetího ročníku si pak mohou volit semináře, projekty, kam chtějí směřovat, a podle sebe rozvíjejí svůj talent.
Jak moc máte v tomto nastavení volné ruce a nakolik vás svazuje rámcový vzdělávací program nebo školská legislativa?
Školská legislativa je nastavená tak, že tohle všechno dělat mohu, pokud chci. To je důvod, proč mě mnoho mých kolegů ve školství nemá v oblibě, protože často říkám, že nastavení školy není o vzdělávacích programech, ale o aktivitě každého konkrétního ředitele, případně učitelů a i studentů. To, že u nás můžeme dělat takové ohromné množství projektů a aktivit, je totiž dáno tím, že máme komunitu, která se vytvořila, a s každým dalším školním rokem se znovu skládá a rozšiřuje. Náš užší tým tvoří asi deset klasických učitelů, asi sto absolventů a zhruba dvě stovky studentů. A když máte kolem sebe tři sta aktivních a nadšených lidí, dají se s tím dělat už velké věci. Všichni jsou opravdu spolutvůrci chodu školy, bez nadsázky.
Je to pro vás jako ředitele usnadnění práce, nebo musíte naopak o všem vědět, vše schvalovat a nějakým směrem vést?
Ve své podstatě mi to opravdu ruce uvolňuje. Zatímco jiní ředitelé většinou řeší problém, který nastane, tak u nás na škole se většinou dozvím, že nějaký problém byl, až když mi studenti přijdou říct, jak ho vyřešili. Někdy z toho člověka až mrazí v zádech. Občas se dozvím, že například na besedu byla pozvána ministryně obrany, až když je to hotová věc, nebo se o nějakých našich aktivitách dočtu v médiích dřív, než se o nich dozvím od studentů. Samozřejmě že všechno nemůžou zvládnout sami, ale velkou část opravdu ano, také si to sami řídí, jako manažeři.
Co třeba studenti sami nezvládnou?
Nedávno za mnou třeba přišel jeden student s tím, že se koná nějaká soutěž, které by se rád zúčastnil, že by svůj projekt mohl zavést i do naší výuky robotiky, ale že to má malý háček – potřebujeme koupit vodíkové auto, které budeme programovat, a že stojí dvanáct tisíc eur. No, tak už ho kupujeme, protože je to opravdu projekt, který dává smysl. Všechno je u nás postavené na důvěře, ale i na zodpovědnosti studentů. Obě ty věci jsou totiž nerozlučně propojené – pokud vám někdo dá důvěru, přijímáte s ní sice velkou volnost, ale také velkou zodpovědnost za sebe a své vzdělávání.
Takže skutečně nejste omezeni legislativou, ale celé vzdělávání je jen o tom, co chcete vy jako škola?
Samozřejmě máme nějaké mantinely, které jsou nastavené v rámcovém vzdělávacím programu. Klíčové a povinné jsou kompetence. Máme doporučené učivo, ale v jakém ročníku, v jakém předmětu a jakými metodami kompetencí studenti dosáhnou, je na nás. Proto není problém předměty slučovat, učit v souvislostech a podobně. Do rámcového vzdělávacího programu se bez problémů vejdou školy, jako je ta naše, různé montessori výuky, ale i jezuitské koleje ze 17. století. Záleží na vás, jakou cestu si vyberete. Často slyším výmluvy, že je potřeba počkat na revizi rámcových vzdělávacích programů, protože do té doby máte jako ředitel svázané ruce, ale není to pravda. Kdo chce dělat inovace, ten je zkrátka dělat může.
Vy současně říkáte, že velkou část chodu vaší školy zajišťují studenti, že jsou nadšení a aktivní. Ale takoví studenti přece musí být i jinde...
Samozřejmě, takových studentů je spousta, jenže na školách často nedostanou prostor, nebo jsou jim dokonce házeny klacky pod nohy. Zažil jsem spoustu studentů z jiných škol, kteří pracují na vědeckých výzkumech, jedou přednášet do zahraničí a podobně, ale když se vrátí zpátky do své školy, dostanou to sežrat. „No, ty sis zase byl někde přednášet, co? Tak když jsi tak chytrý, tak mi pojď říct, jaké je hlavní město země XY. Aha, ty to nevíš, tak to asi nebudeš tak geniální,“ podobným způsobem jsou shazováni, a mohou se kvůli tomu stát i obětí šikany. Když se u nás ve škole snažíte něco dělat, něco zlepšit, na něčem pracovat, jste za frajera. Existuje ale spousta škol, kde jste kvůli tomu za blbce, tak proč byste se potom snažili?
Co když ale mladí lidé ještě nevědí, co chtějí dělat, nemají nápady? Mají na vaší škole místo?
Přesně pro ně tu škola je, aby jim dala možnost to zjistit, vyzkoušet si to, motivovat je, ale také vést k zodpovědnosti. Na dnech otevřených dveří všem návštěvníkům ale říkám, že pokud k tomu, aby něco dělali, potřebují mít nad sebou baseballovou pálku, pak by si k nám přihlášku dávat neměli. Pro takové studenty naše škola opravdu není, protože naši studenti mají sice velkou volnost, ale také velkou zodpovědnost. Výuka u nás probíhá jen čtyři dny v týdnu, v pátek mají studenti takzvaný home office.
Třetina je v mém Programu pro podporu talentovaných a aktivních studentů, takže do výuky chodí ještě méně často. Ovšem téměř polovina našich studentů odmaturuje s vyznamenáním a maturitu udělají úplně všichni. Z toho je jasně patrné, že škola není o tom, kolik času si odsedíte v lavici, ale o přístupu. Musíte se připravovat, pokud do školy nechodíte, ale pracujete na projektech, třeba máte i vlastní podnikání, musíte se domluvit s učiteli, nechat se přezkoušet.
Naši studenti jsou primárně vedení k zodpovědnosti, k tomu, aby se naučili se učit, aby získávali nové vědomosti na základě už stávajících znalostí, a ne se šprtali na testy a do pár dnů zase všechno zapomněli. Aby uměli pracovat s časem, určovat si priority a dokázali skloubit školu s dalšími věcmi, kterým se chtějí věnovat.
Psychologové říkají, že schopnost přijmout zodpovědnost za svoje chování je znakem dospělosti. Vy ale mluvíte o studentech, kterým je patnáct let, když k vám na školu přijdou, a kteří ani před zákonem ještě dospělí nejsou, a široká veřejnost je často vnímá jako nezodpovědné puberťáky, co nebudou dělat nic, když nebudou muset...
Chovejte se k nim jako k dětem, budou se chovat jako děti. Chovejte se k nim jako k dospělým, budou se chovat jako dospělí. Takhle jednoduché to je. Když studentům v tomto věku dáte důvěru a zodpovědnost, jsou bez problému schopni ji přijmout. Nechtějí zklamat, chtějí zjistit, jestli na to mají, dokázat to. Samozřejmě že budou dělat chyby, že se jim spousta věcí nepovede, ale to je přece naprosto v pořádku.
Vedu je k tomu, že teď sice spadli ústy na zem, ale že je potřeba se zvednout a jít to udělat znovu a lépe. Že neúspěch je přirozenou součástí života a neznamená to, že jsme neschopní, ale že to prostě musíme udělat jinak, že i když se to nepovede napoprvé ani napodruhé, tak napotřetí už se to povést může. Na studenty to samozřejmě klade nároky, ale na druhou stranu zase mají vnitřní motivaci a baví je to.
Učíte je i to, jak to nepřehnat, nenaložit si toho na sebe moc, nevyhořet?
Samozřejmě, nicméně se příliš nestává, že by se u nás studenti psychicky hroutili ze školy. Ta je naopak baví, chodí do ní rádi, zůstávají i po večerech nebo o víkendu a pracují společně na svých projektech. Teď zrovna, přestože jsou jarní prázdniny a pět hodin odpoledne, mám ve škole studenty, kteří skládají elektrickou formuli.
Problémy studentů, které občas řešíme, jsou způsobené spíš jinými věcmi. Jednou z nich bývá rodina, která je tlačí do něčeho, co oni sami úplně nechtějí. Druhým problémem pak bývá to, že rodiče našich studentů jsou často úspěšní ve svých oborech a jejich děti se jim v rámci nějakého boje o místo na slunci snaží vyrovnat, nebo je předčit. Což je sice přirozené, ale může to na jejich psychiku působit negativně. I to ale ve škole řešíme, máme výchovné poradce, kariérového poradce, psychologa v rámci výuky nebo mentorství a postavili jsme i wellbeing centrum.
Když se ještě vrátíme ke školství obecně, vedete školu, která je v oblasti technologií velmi napřed. Jak se díváte na momentálně velmi diskutované téma zákazu mobilních telefonů ve školách?
Jsem přesvědčený, že by se na to mělo nahlížet v souvislosti s věkem dětí a studentů. Děti zhruba do osmi let věku ještě nejsou schopné abstraktního myšlení, a redukce mobilních telefonů proto dává smysl, řekl bych, na celém prvním stupni základní školy. Na druhém stupni už by se ale mělo brát v potaz to, jak jsou žáci uvědomělí.
Spíš než o zákazech by to tedy mělo být o snaze žákům vysvětlit, kdy a jakým způsobem mobily používat a kdy a jak ne. Pro studenty středních škol je ale mobil naprosto běžnou pomůckou, výukovým prostředkem, dohledávají si pomocí něj informace, komunikují s AI modely, se softwary, s programy.
Je naprosto zásadní, jakým způsobem mobil používáte, a je jasné, že jako každá technologická věc má své plusy a minusy. Stejně jako umělá inteligence je to dobrý sluha a zlý pán. TikTok může být pouhá „rozvařovna mozku“, ale také skvělý nástroj, jak mezi lidi šířit to, na čem pracujete. Umělá inteligence může být skvělý nástroj, ale je potřeba si ověřovat informace, které nám předkládá. Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou by školy měly učit, je kritické myšlení.
Jak ale učit kritické myšlení, když se stále memorují data a fakta, která si během pár vteřin můžeme vyhledat na internetu, co máme v kapse?
No, to je jiná kapitola. Obecně jsem přesvědčený, že pokud od někoho chcete respekt, tak mu nejdřív musíte poskytnout ten svůj. Když se k někomu budete chovat jako k méněcennému flákači, těžko vás bude respektovat. Bude mít pocit, že jste nepřítel, kterého musí poslouchat, protože je mocensky nad ním, ale v žádném případě se s vámi nebude chtít bavit, bude ve vás mít nulovou důvěru a nebude mít chuť se ve vašem předmětu nijak rozvíjet.
Druhá věc je, že mnozí učitelé nechtějí učit jinak, protože nechtějí mít moc práce navíc. Mladí lidé mají mnoho dotazů, ptají se proč a jak, a vy byste na to jako učitel měl být schopen odpovídat. Jenže co když se vám nechce? Není nic jednoduššího než třídu umrtvit. Něco odvykládat, pak rozdat test, oznámkovat ho a je hotovo. Jenže takoví učitelé si neuvědomují, že škola už dávno není hlavním zdrojem informací.
Jak to?
Protože mladí lidé jsou přímo zavaleni informacemi ze všech stran a škola by tu měla být od toho, aby je naučila s nimi pracovat. Nepotřebujeme učitele, aby nám dal výklad. To si zvládnete najít na internetu nebo vám to dokáže dát umělá inteligence, která navíc nebude bez nálady nebo otrávená, že se na něco ptáte. Ohromná výhoda pedagoga ale je, že může být mentorem, naučí vás s informacemi pracovat, ověřovat si je, kriticky myslet.
Škola jako taková by podle mě měla mít mnohem větší roli sociální instituce než instituce vzdělávací. Setkávají se v ní totiž lidé, kteří mohou navzájem spolupracovat, inspirovat se, motivovat, naučit se, jak spolu mluvit, jak překonávat konflikty, jak navazovat kontakty. To je pro budoucí život mnohem důležitější než vědět z hlavy, kolik nožiček má jaký hmyz.
Nějaké znalosti by jim ale škola předat měla, ne?
Samozřejmě. Pokud nemáte znalosti, těžko se můžete naučit kriticky myslet. Nicméně to neznamená, že byste se měli nabiflovat co nejvíc. Na základní a střední škole by měl učitel v žácích a studentech vzbudit především zájem o daný předmět. Protože lidé se vzdělávají nejen na střední škole, ale také na vysoké a v profesním růstu. Pokud něco děláte a chcete v tom být dobří, musíte se vzdělávat celý život. V práci za vámi nikdo nepřijde a nebude vám dávat přednášky, musíte se o to postarat sami.
Spoustě lidí ale stačí to, co už mají...
Ano, ale může to být i tím, že je školský systém umrtvil. My tady opravdu umrtvujeme celé desítky procent lidí. Ti nejlepší se nenechají, i když jim budete klacky pod nohy házet sebevíc, a nakonec dosáhnou svého, ne díky školskému systému, ale jemu navzdory. Jenže spoustu studentů stahujeme do šedi, kdy podlehnou negativnímu, pasivnímu přístupu, škola je nebaví, chodí si to tam odsedět, nějak ji dokončí, a za celou dobu svého studia nenarazí na nikoho, kdo by jim pomohl se rozvíjet, kdo by je vzal mimo komfortní zónu a pomohl jim objevit vlastní talent. Takže pak jdou dělat nějakou práci, která je nebaví, dělají ji s nechutí jen proto, aby dostali výplatu a zaplatili složenky, a podle toho vypadá jejich produktivita, psychické nastavení a celková nálada. Je to smutné a začíná to už na škole.
Vy jste dlouholetým poradcem ministrů školství, současně jste byl členem expertní skupiny pro Strategii 2030+. Jak tedy bude podle vás vypadat české školství za pět deset let? Přiblíží se alespoň trochu k tomu, co jste teď popisoval?
Ne. Nepřiblíží, protože to je na lidech. Dokud nebudou lidé ve školství otevření novým nápadům a nebudou ochotní vystoupit ze své komfortní zóny, nic se nezmění. Přitom ředitelé v Česku mají největší autonomii ze všech ředitelů na světě. Mohou si dělat téměř co chtějí. Ministerstvo školství vám jako škole nastavuje jen rámcové vzdělávací programy, které jsou velmi volně, jinak na váš chod prakticky nemá vliv.
Takže pokud ředitelé nebudou chtít něco změnit, zůstaneme tam, kde jsme?
Ani to není tak jednoduché, protože jsem zažil spoustu nadšených ředitelů, plných elánu a nápadů, kteří narazili na svůj pedagogický sbor. Na všechny nápady poslouchali od učitelů odpovědi, že takhle se to tam nikdy nedělalo a že to nebude fungovat. Tak šli za studenty a studentkami, od kterých dostali jen rezignované pohledy.
Jenže pokud do té doby učitelé a studenti dostávali jen formální povely, nemůžete od nich čekat, že budou najednou nadšení a aktivní. Je to začarovaný kruh. Učitelé se bojí vykračovat mimo to, co mají roky zažité, bojí se změn, jsou vyhořelí nebo taky mohou být prostě pohodlní. To stejné studenti. A nového nadšeného ředitele to semele.
Já sám jsem kvůli tomu, co dělám, musel čelit více než padesáti udáním. Byly u mě kontroly, udání se ukázala jako neopodstatněná, ale lidem stačí mnohem míň, aby se přestali snažit, a ne každý je na takové věci připravený nebo dostatečně psychicky odolný, aby to ustál. Takže proto jsem skeptický, že by se v nadcházejících pěti letech něco změnilo.
Co s tím můžeme dělat?
Myslím, že je nezbytné začít pracovat s řediteli, ale i učiteli a studenty. Více je zapojovat, ukazovat jim příklady dobré praxe a donekonečna přesvědčovat, že dělat změny má smysl. Protože pokud se nezačne dělat něco jinak, tak se nikdy nic nestane.
Zdroj: autorský článek
