Matěj Ruppert: Je mi záhadou, proč je tak těžké osekat ego a prostě se jen omluvit
Mám lidi strašně rád, i když si uvědomuju, že jsme jen mluvící zvířata, navíc svázaná konvencemi, přemítá Matěj Ruppert, zpěvák Monkey Business a jeden z hlavních protagonistů multižánrového projektu Human Zoo.
„Jsem věčný optimista a historie mi dává za pravdu," řekl jste nedávno v jednom rozhovoru. Platí to pořád?
S tím optimismem určitě a s tou historií snad taky. Mám pocit, že historie mi dává za pravdu v jedné věci, a sice že za posledních sto let se svět strašně změnil k lepšímu. Samozřejmě se to netýká jednotlivých životních osudů, každý ho máme jiný a jsou mezi námi lidé, ke kterým byl mnohem krutější než k jiným. Ale myslím si, že globálně u nás v Evropě a v západním světě se situace za posledních sto let změnila výrazně k lepšímu, ať už na úrovni kvality života, zdraví, věku dožití, ale i materiálních věcí, a mám trochu obavu, jestli si to všichni uvědomujeme. Protože i ti nejchudší z nás se mají podstatně lépe než například střední třída před sto lety, o tom jsem naprosto přesvědčen.
Jak si ten optimismus udržujete ve světle toho, co se na nás každodenně valí z domácích i zahraničních zpráv?
Dobří přátelé a rozumná míra alkoholismu. Teď vážně, myslím si, že tohle je spojené s nějakým naturelem. Optimismus si těžko můžete naordinovat, pokud tedy nezačnete brát nějaké drogy, což bych výrazně nedoporučoval. Někdo je zkrátka celoživotní optimista, někdo pesimista, jiný má deprese a další je zase lehce manický pokaždé, když ho potkáte. Asi jsem v tomhle měl štěstí, protože si osobně myslím, že my optimisté to máme v životě přece jen trochu jednodušší.
Jste stejný optimista, jako jste byl třeba ve dvaceti?
Možná se trochu mění to, že o věcech víc přemýšlím. Je zcela normální a logické, že dvacetiletý člověk těžko přemýšlí o smrti, o konečnosti bytí nebo o tom, proč tu vlastně je. Žije přítomností, něco nového začíná, je mladý, dříve nebo později přijdou děvčata a má úplně jiné starosti, které vlastně žádnými skutečnými starostmi nejsou. Ten životní optimismus pak ale prověřují spíše zážitky, které nejsou vždycky jen pozitivní.
Za dva roky mi bude padesát a člověk si přirozeně začíná říkat: „Aha, tak budu tady ještě třeba dvacet třicet let, ale chtěl bych tu být co nejdéle, už jen kvůli dětem." Musím říct, že nejzásadnější obrat v mém uvažování nastal právě s narozením mých dcer. Když se narodíte, jste úplně závislí na rodičích, v postpubertálním věku se osamostatníte a jste chvíli tak trochu sami, ale jakmile se vám narodí děti, přestáváte být sami a už nikdy sami nebudete.
V čem váš největší myšlenkový obrat spočíval?
Rodičovství s sebou nese obrovský pocit odpovědnosti za to, abyste děti rozumně vychovali. Občas si dokonce říkám, že nejlepší by možná bylo je nevychovávat vůbec, jenže to úplně nejde. Jako rodičům se vám do života přidá věc, kterou jste do té doby neznali. Slovo strach je asi příliš ostré, jde možná spíš o takovou všudypřítomnou, nikdy nevyprchávající tíseň. V první řadě chcete, aby se dětem nic nestalo, aby byly zdravé, ale zároveň aby v životě byly šťastné a třeba i úspěšné. A s tím, jak rostou, vaše tíseň také roste, spíš než aby klesala.
Najednou mi došlo, že moje máma měla celou dobu pravdu. Pamatuju si, že mi ještě ve třiceti volala, jestli už jsem v pořádku dorazil na koncert, a já jí tehdy říkal: „Mami, prosím tě, je mi třicet, jsme v zácpě, za hodinu jsme v Brně." Odpovídala mi: „Počkej, až budeš mít vlastní děti, pochopíš to." Musím se jí zpětně hrozně omluvit, jak jsem na ni byl občas úsečný. Teď to naprosto chápu.
Takže jste úzkostlivý otec?
Víte co, zrovna nedávno se mi stala taková situace. Máme dvě dcery, desetiletou Anežku a osmiletou Marušku. Obě chodí do stejné školy. V pondělí chtěla jít Anežka už sama domů, ale minuli bychom se, protože já zrovna vyrážel pro Marušku. Anežka mi řekla, že mladší sestru přivede, a ještě u nás přespávala její kamarádka, tak že ji vezmou taky. A já se najednou ocitl na rodičovském rozcestí. Na jednu stranu chápu, že si chce sama vyzkoušet nějakou odpovědnost, ale zároveň ve mně hlodal strach. Co když se něco stane a já si budu navěky vyčítat, že jsem jim to dovolil?
Nakonec jsem teda svolil, ale taky jsem radši rychle vyvenčil psa a šel je nenápadně vyhlížet na zastávku. Když vylezly z tramvaje a Anežka se udiveně ptala, co tam dělám a proč na ně čekám, snažil jsem se jí vysvětlit, že jsem měl prostě strach. Dokonce jsem si pro jistotu vzal i klíčky od skútru, abych mohl rychle někam vyrazit, kdyby se cokoli dělo. Takže asi trochu úzkostný jsem, ale snad to není vyloženě panický strach. Je to jen závaží na zádech, o kterém víte, že vás ho už nikdo nezbaví. To je asi normální.
Nepřipravil vás na rodičovství taky trochu samotný umělecký život? Například situace, které jste za ty roky zažil na koncertech a po nich?
Takhle jsem o tom nikdy neuvažoval. Nemyslím si, že by se věci ze šatny a z koncertů daly úplně aplikovat na děti. Ale v čem souhlasím se svými rodiči, je způsob výchovy. Mám pocit, že mě vychovali dobře, přitom nebyli nijak strašně direktivní. Přesně jsem věděl, co je dobře a co je špatně. Když jsem udělal průšvih, sice mě nebili, ale dali mi to jasně najevo.
Táta mi vždycky říkal jednu důležitou věc, kterou si moc dobře pamatuji: „Nemám o vaše děti strach. Nejdůležitější je, když děti vyrůstají v prostředí, kde je jim dobře, kde je příjemně a vládne tam dobrá atmosféra." To je paradoxně ta nejtěžší, ale nejpodstatnější věc. Už se mi několikrát stalo, že jsem to přehnal, protože jsem byl unavený, měl jsem kocovinu nebo trému před koncertem, a neprávem na dcery vyštěkl. V tu chvíli je strašně důležité si to uvědomit, přijít za dětmi a říct: „Hele, promiň, tohle jsem přehnal, to bylo z mojí strany špatně." Tím se do toho příjemného prostředí zase vrátíte. Jestli se nám ale s manželkou podaří děti správně vychovat, to se dozvíme až mnohem později.
Zmiňujete trému před koncertem. Pořád ještě ji máte? I po těch šestadvaceti letech, co s Monkey Business vystupujete?
Ano, protože ta zodpovědnost je pořád stejná. Pravda je, že na začátku kariéry jsem míval trému i den nebo dva před koncertem. Byl jsem z toho úplně napjatý a míval jsem těsně před vystoupením vyloženě nevolnosti. To už se změnilo. Když máme dnes večer koncert, prožiju celkem klidné dopoledne. Teď máme focení, děláme tenhle rozhovor, nervozita přijde tak kolem oběda nebo odpoledne.
Kdy z vás spadne? V momentě, kdy vylezete do světel reflektorů?
Přesně tak, to by bylo blbé, kdybych měl trému po celou dobu. Je ale pravda, že se v průběhu let vyvinula. Dřív jsem se bál, abych nezapomněl text, abych správně intonoval a něco hudebně nezkazil. To mám sice vzadu v hlavě trochu pořád, ale mnohem větší nervozitu cítím z toho, co lidem vlastně řeknu. Šéfem naší kapely je Roman Holý. Je to opravdový kapelník s přirozenou autoritou, kterou si vybudoval díky svému obrovskému talentu a pracovitosti.
Ale v momentě, kdy koncert začne, se role trochu změní. Neříkám to proto, že bych se chtěl povyšovat. Ačkoli je se mnou na pódiu výborná Tereza Černochová, když začneme hrát, tak se největší pozornost soustředí na mě. Já si ji sice užívám, ale současně je s ní spojená právě zodpovědnost za to, jak ten večer dopadne. Když se koncert nepovede, nikoho nezajímá, že třeba vypadl zvuk a my se půlku písničky na pódiu neslyšeli. Mým úkolem je zajistit, aby lidé odešli skvěle pobavení, odnesli si zážitek.
Živá hudba se dělá proto, aby lidem trochu zlepšila život. Zaplatí za lístek a chtějí na chvíli zapomenout na starosti v práci, odreagovat se a prostě jen řádit. A moje dnešní největší tréma pramení právě z toho, abych jim přesně tohle dokázal pokaždé dát. Naštěstí se to většinou podaří.
S Romanem Holým jste dobří kamarádi, je to pořád ještě hlavně práce, nebo spíš už vztah a rodina?
Je to vztah od samého začátku. Příměr s rodinou není vůbec špatný, i když v kapele nikdo nehraje roli maminky, tatínka nebo dětí. Šestadvacet let spolu je slušný výkon. Vezměte si, že třeba Beatles se rozpadli zhruba po šesti letech. Aby to fungovalo, musíte o to do jisté míry pečovat, podobně jako právě o děti, a současně na to nesmíte jít přes nějaký vyumělkovaný systém, jinak to většinou selže.
Stejně si ale myslím, že úplně nejdůležitější je samotný začátek a výběr lidí. Kapelu nemůžete skládat tak, že si najmete tým psychiatrů, aby vám vypracovali psychologické profily na sedm bubeníků a pět kytaristů. Musí to prostě zaklapnout a my jsme v tom měli obrovské štěstí. Potkali se ti správní lidé ve správný čas.
Co je podle vás klíčem k tomu, aby si časem nezačali lézt na nervy i lidé, kteří si na začátku sedli?
Podle mě v tom hraje zásadní roli jeden pedagogicko-psychiatrický pojem, a sice ego. Když jste muzikant a chodíte před lidi, větší ego potřebujete, musíte mít určitou dávku zdravého, někdy i nezdravého sebevědomí. Ale pokud chcete, aby vám to vydrželo, musíte svoje ego umět kontrolovat. Neznamená to, že by mi někdy někam neujelo, ale nikdy to díkybohu nepřesáhlo rozumnou míru. A naštěstí to tak máme s kolegy nastavené všichni. Často se totiž stává, že když je v kapele více silných eg, začnou si lézt do zelí.
Kdyby v Monkey Business byli dva nebo tři lidé, kteří by dokázali napsat tak skvělé písničky jako Roman Holý, pravděpodobně by se začali předhánět a zápasit o to, čí skladby se budou hrát. Zase se vrátím k Beatles, Ringo Starr i George Harrison uměli psát nádherné písničky, ale Lennon s McCartneym si to šéfovali sami a Harrison se pak logicky cítil upozaděný. U nás je to přirozeně vykoumané, měli jsme zkrátka štěstí. Pudové zkratky se nám stále dějí, i když víme, že je lepší se domluvit než hodit kamenem.
Zbytek rozhovoru najdete v aktuálním červencovém čísle časopisu Moje psychologie. To zakoupíte na stáncích nebo online na ikiosek.cz. Zdarma vám jej doručíme až do schránky.
Zdroj: autorský rozhovor
