Komentář: Když máma s tátou potřebují babičku
Zdravím vás, moji milí, léto už je téměř za námi a zase jsme to zvládli! Někdo s babičkami, někdo bez nich. Protože hlídací babička je v dnešní době velmi nedostatkové zboží.
Babičky, které nehlídají, jsou dnes v převaze. Důvodů je mnoho. Některé nemohou. Některé bydlí daleko. Některé jsou nemocné nebo ještě pracují. Některé jsou ochotné vzít si dítě maximálně na dvě hodiny. Některé prostě nechtějí. A právě o těch posledních se dnes dost mluví. Vyvstala díky nim otázka, zda má babička povinnost hlídat svoje vnoučata.
Generace dnešních babiček se tak trochu zaklíná větou: „Já jsem si svoje děti už vychovala.“ Proti tomu není co namítat. Navíc dnešní šedesátnice a sedmdesátnice jsou úplně jinou generací babiček než ženy před nimi.
Často ještě pracují, cestují, mají aktivní partnery, přátele, koníčky a vlastní plány. Nechtějí, aby se jejich identita v okamžiku narození prvního vnoučete smrskla na někoho, kdo má v kabelce piškoty a je permanentně připraven nastoupit do služby. A to já vlastně velmi cením.
Na druhou stranu, generace dnešních rodičů má extrémně naloženo. Děti netráví půl dne někde venku bez dospělých. Na rodičovství máme ty nejvyšší nároky, trávíme s nimi obrovské množství času a současně se od nás očekává, že budeme pracovat, budeme mít hezký vztah, budeme se věnovat dětem i sami sobě a ideálně u toho budeme všichni psychicky stabilní. A tady někde vzniká podle mého touha po babičce. Nejde jen o to, jestli někdo pohlídá, nebo nepohlídá.
Možná jde o pocit, že na ty děti nejsme sami. Že existuje ještě někdo další, komu záleží na tom, jestli jsme unavení. Já jsem u své babičky v podstatě vyrůstala. A myslím, že většina mých vrstevníků to bude mít podobně. Trávili jsme u babiček prázdniny, spali jsme u nich, po škole jsme k nim chodili na oběd. A když se nám narodily vlastní děti, možná jsme automaticky předpokládali, že kruh bude pokračovat.
Jenže naše matky se mezitím rozhodly žít jinak. Mají na to právo. Stejně jako jejich děti mají právo být z toho zklamané. Myslím, že obě tyhle věty mohou být pravdivé současně.
Naše matky nám nic nedluží, jak některé z nich říkají. Rodina ale není jen skupina lidí, kteří si navzájem nic nedluží. Možná je právě tahle představa jedním z podivných vedlejších produktů naší posedlosti hranicemi. Naučili jsme se říkat, že každý má právo na svůj čas, svoje potřeby a svoje ne. A je to důležité.
Jen jsme možná občas zapomněli dodat, že blízké vztahy jsou založeny také na tom, že někdy uděláme něco, co se nám úplně nehodí. Protože druhého milujeme. Nechci svět, ve kterém jsou ženy automaticky odsouzené k celoživotní péči nejdřív o děti, potom o rodiče a nakonec o vnoučata. Ale nechci ani svět, ve kterém mizí rodinná solidarita.
Zdroj: autorský článek
