Můžete mít „skutečný“ vztah se svým terapeutem?
„Záleží na mně doopravdy mému terapeutovi, nebo mě poslouchá jen proto, že ho platím?“ To je otázka, kterou si během terapie položí snad každý.
Vztah s terapeutem či terapeutkou je naprostý unikát a snad jediné místo na světě, kde se všechno točí výhradně kolem vás. Nemusíte se ohlížet na potřeby toho druhého, ani řešit, jestli ho vaše trable neunavují. Peníze, které za sezení platíte, vám dávají svobodu odložit masku a prostě jen přijímat péči.
Jenže i když po takové stoprocentní pozornosti všichni toužíme, nechat se opečovávat může být i nečekaně těžké. Vzpomeňte si, kdy jste byli naposledy opravdu nemocní. Jaké to pro vás bylo, když se o vás musel starat někdo jiný, abyste se vůbec zvládli došourat na záchod? Není divu, že nám občas vrtá hlavou, zda nejsme v terapii tak trochu na obtíž.
Že lidem zálež na tom, co si o nich terapeuti a terapeutky myslí, ilustruje i to, jak často se na to ptají na internetu. Například na diskuzním serveru Reddit takové otázky najdete snad každý týden. „Tuhle práci bych nedělal, kdyby mi na klientech nezáleželo. Neabsolvoval jsem roky školení, roky supervize a další roky špatně placené práce proto, aby mi to bylo jedno. Ale stále potřebuju, aby klienti respektovali, že jsem jen člověk. Mám život, který s nimi nemá nic společného,“ odpovídá například jeden uživatel, psycholog.
„Ano, v rozumné míře. Neexistuje a nemělo by existovat žádné emoční ani osobní spojení s klientem. Měly by existovat hranice. Přísně profesionální,“ myslí si další. Jiný uživatel s ním nesouhlasí: „Protože pro mnoho lidí, kteří přicházejí na terapii, je vztah, který se vytváří mezi terapeutem a klientem, primárním mechanismem uzdravení. Emocionální i osobní propojení usnadňují pozitivní výsledky více než jakýkoli jiný faktor v terapii… Na mých klientech mi hodně záleží. Čas, kdy na ně myslím mimo sezení, jistě závisí na dané osobě a na tom, čím právě procházejí.“
Sdílení posiluje vztah
Čím větší důvěru, bezpečí a pocit spolupráce s terapeutem zažíváte, tím větší je pravděpodobnost, že terapie bude fungovat. To ale neznamená, že vám terapeut musí na potkání vyklopit celý svůj životopis. V psychologii se rozlišují dva způsoby, jak se může terapeut otevřít:
Sdílením z vlastní minulosti, kdy vám řekne něco ze svého soukromí. Když například mluvíte o problémech s alkoholem, poznamená: „Také abstinuji.“ Jenže to má háček, protože dva lidé mohou prožít navlas stejnou situaci, ale uvnitř ji cítit úplně jinak. Vlastní zkušenost může terapeutovi paradoxně bránit v tom, aby skutečně naslouchal vašemu jedinečnému příběhu.
Sdílení přítomného okamžiku, kdy místo vzpomínek z minulosti terapeut sdílí to, co prožívá přímo s vámi tady a teď. Tomuto přístupu se říká „využití vlastního já“ (use of self) a dokáže dělat divy. Může jít například o jemný vtip pro snížení napětí nebo postřeh typu „cítím z vás smutek“ apod.
Jak poznáte, že je váš vztah s terapeutem skutečný?
Když se nad tím na chvíli zamyslíte, odpověď už nejspíš znáte a vaše intuice vás nejspíš neklame. Pokud si přesto nejste jistí, zaměřte se na dva hlavní ukazatele:
- Dokážete spolu mluvit o nepříjemných pocitech: Pokud je váš terapeut za každých okolností stoprocentně milý, chápavý a nikdy nedá najevo špetku únavy, podráždění nebo frustrace, možná hraje jen profesionální roli. V opravdovém vztahu mají své místo i složité emoce.
- Nemáte strach ho zklamat: Sledujte, jak moc filtrujete to, co na terapii říkáte. Máte odvahu přiznat věci, o kterých víte, že by je terapeut neschvaloval? Nebo raději některé své přešlapy tajíte, protože se bojíte, že u něj klesnete?
V jednom článku se dokonce ptali terapeutů a terapeutek, zda je jejich klienti štvou. A stručná odpověď? I když je dokážou pochopit, většinou je klienti štvou tehdy, když se nesnaží pracovat sami na sobě. Skutečná terapie začíná tam, kde můžete být autentičtí se vším všudy, takže jestli se bojíte, že terapeuta zklamete, tak nejspíš jen tehdy, když své obavy necháte vyhnít.
