Vyhoření není vynález 21. století. Co nám o něm může říct středověk?
Pokud jste někdy zažili vyhoření nebo depresi, možná jste si říkali, že jde o daň za život v jednadvacátém století. Máme sice teplou vodu a léky, za to ale platíme neustálým tlakem v práci a povinnostmi v tempu, které nám jen málokdy dovolí vypnout.
Jenže stres a duševní vyčerpání nejsou žádný moderní vynález. Lidé se s nimi potýkali vždycky. Historik Peter Jones ukazuje na příkladu středověku překvapivě aktuální pohled na to, co se s námi děje, když ztratíme energii, smysl i chuť pokračovat. Ve své knize Svépomoc ze středověku: Cesta do středověké mysli (Self-Help from the Middle Ages: A Journey into the Medieval Mind) vychází ze spisů, které ukazují, jak středověcí kněží, kterým Jones říká „terapeutičtí kněží“, pomáhali ostatním zvládat úzkosti, beznaděj a pocity vnitřní prázdnoty.
Když začal připravovat univerzitní kurz o sedmi smrtelných hříších, narazil ve středověkých textech na fascinující interpretace a paralely se současností, a tak se o ně rozhodl podělit i ve své knize. Věnuje se například tomu, že pýcha není jen o egoismus a aroganci. Může to být také pocit absolutní nezávislost na společnosti, kdy si myslíme, že nikoho jiného ani ve svém životě nepotřebujeme. Pýcha nám zkrátka uzavírá cennou zpětnou vazbu.
Obžerství představuje nerovnováhu a chtíč pak můžeme brát jako neschopnost posunout se za hranice sebe sama a otevřít se lásce. Jenže při zkoumání lenosti narazil i na něco nečekaně osobního. V popisech tehdejšího duševního vyčerpání poznával vlastní zkušenost. „Nedokázal jsem se k ničemu rozhoupat,“ popisuje svou tehdejší krizi.
Zpověď jako terapie
Ve 13. století se začaly šířit manuály, které měly kněžím pomáhat při zpovědích a při práci s lidmi, kteří zápasili s různými podobami duchovní krize. A podle Jonese je překvapivé, jak moc jejich přístup připomíná některé principy dnešní terapie. Kněží měli člověka především přimět mluvit. Ptát se, naslouchat a dostat se pod povrch jeho problémů. Jedním z textů, které ho zaujaly nejvíc, je rukopis známý jako MS 306, uložený v Trinity College v Dublinu, kde je popsám stav zvaný acedie. Směs apatie, duchovního vyčerpání, neklidu a neschopnosti pustit se do čehokoli smysluplného.
Člověk s acedií podle popisu stojí uprostřed valící se řeky, čelí proudu, který mu pění kolem nohou a naráží do něj, ale nemá sílu vykročit dál. Jonesovi byl ten pocit až nepříjemně známý. Připomínal mu vlastní stav během přípravy onoho kurzu. Podobně současně mohou působit texty anonymního německého autora z 12. století, který si stěžuje na svou práci byrokrata, téměř jako by s vámi seděl v kanceláři. Píše o nekonečné práci, která mu připadá malicherná a bezvýznamná, o pocitu marnosti a o tom, že ze sebe člověk vydává všechno, zatímco „svíčka hoří na obou koncích“. Zní to povědomě?
Začarovaný kruh vyčerpání
Právě v tom Jones vidí jednu z největších podobností mezi středověkem a dneškem. Člověk, který trpí acedií, má stále méně energie na to, aby se zastavil a přemýšlel o tom, co vlastně potřebuje. A způsoby, kterými se pokouší svou energii získat zpět, jeho stav často ještě zhoršují. Je to začarovaný kruh, který známe i dnes. Jsme unavení, a tak hledáme něco, co nás rozptýlí. Ještě chvíli pracujeme, bezmyšlenkovitě scrollujeme, pustíme si další seriál nebo se snažíme zaplnit každou volnou minutu. Odpočinek, ani energie ale nepřichází. Středověcí lidé v tomto ohledu nebyli vůbec jiní. Co s tím tedy podle středověkých autorů dělat?
Jedna z nejzajímavějších odpovědí se podle Jonese skrývá v podivné biblické metafoře. V rukopisu MS 306 se píše: „Ať se vám to líbí nebo ne, Jebusejci žijí na vašem území. Můžete si je podmanit, ale nemůžete je vyhladit.“ Jebusejci byli starověkým kmenem, který podle biblického příběhu obýval Jeruzalém a nebylo snadné se ho zbavit. Jones v této metafoře vidí radu člověku trpícímu acedií. Některé pocity jednoduše nezmizí a čím víc s nimi bojujeme, tím víc energie ztrácíme. Možná je proto účinnější naučit se s nimi žít. Podobný princip najdeme například v terapii přijetí a závazku.
Jenže nejzajímavější lekce ze středověku může být i ta, že v tom zkrátka nejsme sami. Ať už nás trápí vyčerpání, apatie, úzkost nebo zoufalství, rozhodně nejsme první ani jediní v dějinách. Stejné pocity popisovali lidé před stovkami i tisíci let, jen pro ně měli jiná slova, jiné metafory a jiné představy o jejich příčinách.
